Choroby vyvolané zlem

Každý, kdo jen trochu vnikl do nezměnitelných zákonů duchovních, jistě sám ví, že stejné přitahuje stejné. Zlo budí opět jen zlo se všemi jeho důsledky, stejně jako láska probouzí opět jen lásku s jejími kladnými podmínkami životními. Ten, kdo vyvolává zlo, plete na sebe bič, který se vždy nejdříve proti němu samému obrátí a na jeho vlastní hlavu nejtíže dopadne. Člověk naplněný nenávistí, zlobou, pomstychtivostí, staví se přímo do služeb zla, které nalézá u něho velmi vhodnou půdu ke svému působení a projevuje se nemocí.

Takový pacient, naplněný zlem, jemuž od jeho nemoci nepomohl ani lékař, nemůže se také nadíti, že bude uzdraven silou duchovní. Nemá ani práva dovolávati se pomoci Božské síly a prositi Boha za své uzdravení, nezřekne-li se své hříšné nenávisti a nezamění-li ji za opravdovou, celým srdcem procítěnou lásku.

Viděl jsem sám celé řady případů, kdy nápadné zlepšení choroby, ne-li dokonce úplné uzdravení přišlo ruku v ruce s usmířením nemocného s jeho dávným nepřítelem, ve chvíli, kdy nemocný dokázal přemoci sebe sama a zapomenout na utrpěné křivdy nebo pokorně odprositi za křivdy spáchané. Na druhé straně byli to nemocní sami, kteří onemocnění uváděli v souvislosti s propuknutím nějakého sporu, kdy ve zlosti, zachváceni zlobou a pomstychtivostí, ochromilo je náhlé onemocnění.

Právě proto, že jsem viděl tolik hrůzných konců, k nimž vede lidská zloba, zášť, nenávist a neláska, chci tu alespoň malý zlomek z těchto zkušeností uvésti.

Jako prvý případ uvedu ženu, která trpěla neuralgickými bolestmi zubů. Její dcera, která ji v její nemoci měla obsluhovati, jen nerada, bez lásky konala tyto své povinnosti. S nechutí dávala matce teplé obklady, nerada vedle ní se zdržovala, zapomínajíc přitom na všechno, co pro ni až dosud matka učinila, kolik nocí neúnavné péče pro ni již obětovala, kolika důkazy opravdové lásky mateřské ulehčovala jí její život. Zejména v neděli, když se všechny kamarádky sešly ke společné procházce, dívka byla velmi netrpělivá a k matce nevlídná. Ve svém sobectví povzdechla si:

»Raději bych ty bolesti trpěla sama, jen kdybych mohla jít ven!«

V tom okamžiku matčiny bolesti ustaly a dcera vykřikla nesnesitelnou bolestí, kterou pocítila. Bolesti tyto mučily ji po celých 14 dnů.

To nebyla láska, která byla ochotna převzíti matčiny bolesti. To nebyl soucit, který by v lítosti nad matčinými bolestmi řekl:

»Jak ta maminka zkouší, jak trpí, a jak ráda bych ji z jejích bolestí vysvobodila a převzala je sama a sama za ni přetrpěla!«

Takovýto hlas lásky dítěte k matce, takto upřímně myšlená ochota obětovati se za matku, byla by jistě dovedla vyvolati síly dobré. Tyto dobré síly byly by matce ulevily a od dcery nebylo by žádáno, aby tolik trpěla. Ale takto, za okolností, za nichž dcera vyslovila ochotu převzíti matčiny bolesti, mohla dokázati pouze tolik, že se působení zla přeneslo z matky na ni a musila trpěti pak sama.

Jednou byl jsem pozván k léčení do rodiny, kde muž byl raněn mrtvicí a jeho žena, tři dny po jeho onemocnění, musila následkem těžkých, vysilujících průjmů ulehnouti také. Začal jsem s léčením u muže, ale nedařilo se. Léčivá síla odrážela se od něho jako gumový míč. Přistoupil jsem tedy k ženě, a účinek byl tentýž. Přitom všiml jsem si, že pravá ruka ženina je zahnuta jako ďábelský dráp. Vzal jsem tedy tuto ruku mezi své dlaně, ale ruka jako zkamenělá nezměnila své podoby. Vnitřní hlas poradil mi, abych se zeptal:

»S kým pak jste se to pohněvali?« Tu oba dva najednou, plni zášti a nenávisti, žalovali: »To tady soused stavitel, to je takový - - -« »Zadržte!« - pravím. »Zde je zdroj vaší nemoci. Neuzdravíte se, pokud nenahlédnete, že musíte každému vycházeti vstříc s láskou, že nesmíte s nikým žíti v nepřátelství, neboť jen láska plodí dobro - zlo plodí opět jen zlo a utrpení.«

Oni však neuznali své chyby, neustoupili od své nenávisti, a proto také musili trpěti dále.

O jiném případě povím vám toto:

Byl jsem volán k jedné ženě, které jsem již před časem pomohl od ochrnutí údů, že prý je ochrnuta znovu. Na uvítanou vyprávěl mi její muž, co se za poslední doby u nich sběhlo.

»Pokud byla žena nemocná, musil jsem míti hospodyni, která by vedla domácnost. Dokud žena ležela a nemohla se hýbati, šlo všechno dobře. Jakmile jste ji však uzdravil, takže mohla choditi, postavily se tyto dvě ženy proti sobě jako dva kohouti na jednom smetišti. Nesnesly se, nenáviděly se, až konečně jejich řevnivost vyvrcholila v prudkou hádku, v níž si obě pověděly to nejhorší, co si jen říci mohly. Za této hádky žena se skácela a je ochrnuta znovu jako byla dříve. Ale ještě jednu zajímavost k tomu dodám -« řekl mi muž s úsměvem - »oné hospodyni se stalo totéž, co mé ženě. Zhroutila se po této hádce a leží rovněž ochrnutá, neschopná práce a pohybu.«

Na tomto případě je jasně zřejmo, že byla to nenávist, která srazila obě ženy k zemi a přivodila jejich onemocnění. Zde nemohl jsem ovšem léčiti. Mohl jsem pouze dáti jednu jedinou radu:

»Smiřte se spolu, odproste Boha, že zlem jste si navzájem sloužily. Řekněte si: Nechme zášti, milujme se. Rozkřešte v sobě jiskru lásky a uzdravíte se pak obě.« To nejsou smyšlenky, to je skutečnost, která je zároveň i varovným hlasem pro každého, kdo je v nebezpečí podobného propadnutí zlu a nenávisti. Nehněvejme se na nikoho, vyřizujme vše mírem. Všechna zlá slova vyškrtněme vůbec ze svého slovníku. Žijme v lásce a budeme spokojeně, šťastně žíti.

Obdobný případ pozoroval jsem u jedné ženy obchodnice, která volala mne k sobě znovu, ač jsem ji před časem vyléčil z jejího ochrnutí, které se nyní opět vrátilo. Hned při vstupu do jejího bytu poznal jsem příčinu jejího nového onemocnění. Zastihl jsem ji totiž v nejprudší zlosti, jak křičí a nejhoršími jmény častuje svoji služebnou.

»Milá paní, takhle nebudete nikdy zdráva. Řekl jsem vám, jak se máte chovati, abyste si své zdraví zachovala. Chcete-li býti uzdravena božskou silou, pak musíte šířit kolem sebe jen lásku a dobro. A vy zatím děvčeti, které o vás pečuje, které vám slouží a vám se obětuje, tak hanebně nadáváte. To děvče máte míti ráda jako svoji sestru. Ona po vás uklízí, pere vám, krmí vás, vše ochotně vám udělá, a vy, třebaže byste bez ní nemohla býti ani živa - takovýmto způsobem se jí odvděčujete?«

»Vždyť je to jen služka, kterou si platím!« - řekla žena pohrdavě. - »Beztak jen ona zavinila mé onemocnění. Seděla jsem ve svém vozíčku na zahradě, a ona přišla za mnou. Já jsem se nad ní rozzlobila a tu najednou, jako když někdo nadzvedne můj vozík a já byla mrštěna do kouta zahrady, až jsem celá potlučená.«

»Ne ona, ale vy sama zavinila jste si svou chorobu. Ve chvíli hnvu pepadlo vás číhající zlo a mrštilo vámi. Ve vašem domě není lásky, a dokud se neobrtíte, nemá k vám Boží síla přístupu.«

S případem velmi podobným setkal jsem se v jednom moravském městě. Přednášel jsem tam, a když jsem skonil, přišla ke mně slečna, velmi zkrušená dlouholetou chorobou svého otce. Lékaři nemohou zjistiti ani příčinu nemoci, ani nalézti prostředek, kterým by mu ulehčili. Při tom, jen jako mimochodem, zmínila se o tom, že i otcova sestra je již také po několik let těžce nemocná. Ptal jsem se ihned, v jakém poměru tito dva spolu žijí.

»To je právě to, co snad překáží jim oběma k uzdravení. Oni se navzájem nenávidí -« přiznala. »Před lety se otec s tetičkou pohádali, v nepřátelství se rozešli, a v tomto nepřátelství vůči sobě setrvávají, a také po celou tu dobu, což je přímo k neuvěření, jsou oba nemocní.«

Potvrdil jsem jí správnost jejích dohadů, hledá-li pravou příčinu choroby ve vzájemné nenávisti obou. Jejich uzdravení nemůže nastati dříve, dokud se oba dva nesmíří. Zlo, které v nich vzniklo, hlodá na jejich tělesném organismu tak zhoubně, že nepostaví-li se mu na odpor upřímným projevem lásky a usmíření, může je toto zlo připravit o život.

Po tomto výkladu prosila mne slečna o radu, co má tedy udělati, aby přispěla ke smíru, o němž ani jeden ani druhý nechtějí ani slyšeti. Poradil jsem jí:

»Dojděte k tetičce a řekněte jí: Milá tetičko, přemýšlela jsem o tom, kdo vlastně zavinil nepěkný poměr mezi vámi a mým otcem, a přišla jsem k tomu, že vlastně je vina na naší straně, a proto přicházím k vám poprosit vás, abyste nám odpustila a už se na nás nehněvala.«

»Ale my nejsme tím vinni!« - vyhrkla slečna nakvašeně. »Ona je tím vším sama vinna.«

»Na to jsem se vás neptal, slečno-« odpověděl jsem. »Byl jsem tázán na radu, co máte dělati, abyste dosáhla smíření svého otce s jeho sestrou. Vyhovuji vašemu přání a neřeším k tomu otázku, na které straně hledati vinu. Uvidíte, že když toto uděláte a takovýmto způsobem s tetičkou promluvíte, že vám řekne ihned: Ale kde pak, děvče, já jsem tím vinna. To jsou ty naše tvrdé palice, moje, stejně jako tvého otce. Nikdo z nás nechtěl nikdy přiznati své chyby, a proto zůstává mezi námi věčné nedorozumění. Věřím, že jen tím oba hyneme.«

Po tomto vysvětlení slečna slíbila zachovati se dle mé rady. Hned druhý den vypravila se ke své tetičce, a dopadlo vše přesně tak, jak jsem byl předpovídal. Tetička byla ochotna vzíti všechnu vinu na sebe a vypravila se ihned s neteří ke svému bratru, který ji s otevřenou náručí a slzami přijal. Smířili se a po tomto smíření stal se zázrak. S obou nemoc jako by spadla a nyní žijí v lásce bratrské a sesterské a radují se ze zbytku svého života bez utrpení.

Jako další příklad zhoubného účinku nenávisti, která dovede člověka přímo strávit, uvedu případ mladé dívky, která byla dlouhá léta ochrnuta tak těžce, že ani mluviti nemohla. Byl jsem požádán, abych ji léčil. Hned po prvém léčení nastalo znatelné zlepšení. Po druhém léčení dívka mohla již i po bytě přecházeti. Její otec byl tímto úspěchem tak nadšen, že mne žádal, abych ji léčil ještě několikráte, a k tomu účelu že svoji dceru přiveze do Prahy, abych ji mohl snáze navštěvovati. Chodil jsem k ní asi čtrnáct dní. Jednou, sotva jsem vešel, šla mi sama vstříc, ale pojednou zůstala státi úplně ztrnulá a nemohla se ani pohnouti.

»Vy jste mne, myslím, vítala nějakými nečistými myšlenkami -« řekl jsem -»ač já přicházím k vám vždy s modlitbou na rtech, s láskou v srdci a čistou myslí.«

Popřela to. Uvolnil jsem její údy, ale druhý den opakovalo se totéž. Domlouval jsem jí, vykládal o nutnosti čistých, dobrých, láskyplných myšlenek, kterými musí svoji duši naplniti, chce-li býti skutečně uzdravena. Moje slova dojala ji k slzám a pohnula k upřímnému doznání.

Máte pravdu. Nečisté, zlé myšlenky mne přepadly, ač jsem se jim bránila. Nyní konečně cítím v sobě sílu, že jsem je překonala, a proto také mohu vám svěřiti své tajemství, o němž dosud nikdo neví. Mým ideálem bylo studovati malířskou akademii a státi se malířkou. Otec však proti mé vůli prosadil, že jsem šla na učitelský ústav. Za to jsem otce nenáviděla. Mojí jedinou touhou bylo - pomstíti se otci. Ve třetím ročníku učitelského ústavu stala se moje zášť vůči otci přímo nesnesitelnou. Zaslepena zlostí a nenávistí zvolala jsem jednou: »Ať jsem raději nemocná, než bych dochodila ústav, ať se raději stane cokoliv, jen když se nesplní otcovo přání.« A v tom okamžiku jsem skutečně klesla nemocná, ochrnutá, neschopna dokončiti svá studia.«

»Sama jste si zavolala zlo, sama jste si přivolala svoji nemoc, a úplně zdráva budete teprve tehdy, až mezi vámi a vaším otcem zavládne srdečný, upřímný a láskyplný poměr. Vyzpovídejte se otci, odproste jej. Trpěla-li jste, bylo to z vaší viny. On však trpěl vaší nemocí ještě více než vy. Připomeňte si, kolik těžkých starostí jste mu způsobila. Vaší povinností je odprositi jej a postarati se o to, abyste dalším svým jednáním své těžké provinění vůči otci odčinila.«

Doufám, že se tak stalo, a že také kýžený výsledek se dostavil.

Na Moravě měl jsem léčiti muže, který již 42 let trpěl zvláštní chorobou. Dověděl jsem se o něm, že když mu bylo 8 let, přišel do statku jeho otce žebrák, prosící o almužnu. Zlomyslný hoch z pouhého uličnictví hodil po něm kamenem a krvavě jej zranil v obličeji. Žebrák šel si stěžovati jeho otci, ale otec, namísto aby hocha pokáral a potrestal a poskytl žebrákovi potřebné pomoci, dal jej psem vyštvati ze stavení. Tu žebrák ještě na odchodu se obrátil a zvolal:

»Za tuhle bezcitnost se váš kluk do smrti na nohy nepostaví.«

A opravdu, v téže chvíli chlapec ochrnul na obě nohy, a všechno ježdění po sanatoriích a lékařských kapacitách ukázalo se bezvýsledným. Otec, zničený neštěstím svého syna, nevěděl co počíti. Jedna stařena poradila mu, aby vyhledal onoho žebráka, odprosil jej a požádal přitom, aby vyslovenou kletbu odvolal. Tato rada byla poslední nadějí nešťastného otce, a proto se vydal na cestu. Nebylo snadné tohoto žebráka najíti. Dva a půl roku bloudil po Moravě a v Uhrách, než jej nalezl v malé vesničce dnešního Slovenska. Padl před ním na kolena a prosil:

»Dědečku, prosím tě, zbav mé dítě kletby, ať se může uzdraviti.«

»Vidíš, teď jsi poznal, co je to chodit od chalupy k chalupě a vyprosit si nějaké to sousto! Už víš, jaké to je, nemít kde hlavu složit! Vytrpěl jsi také něco při tom, a pro toto tvé utrpení udělám ti také něco k vůli. Kluk tvůj bude chodit, ale ne bez holí.«

A skutečně. Hoch začal choditi, ale hole musil míti v ruce, ač se o ně ani neopíral. Musil je míti i u postele, bez nich ani nevstal, a jakmile mu vypadly z rukou, ihned se skácel. Později poznal, že postačí, drží-li jen hole v jedné ruce, a že již může choditi a všechno dělati.

Léčiti se však tento člověk nedal. Když prý už tak dlouho s těmi holemi chodil, bude prý choditi s nimi až do smrti. Za svůj nerozumný skutek chce se káti až do konce svého života. Bylo mu tehdy 50 let - tedy již 42 roky trvalo jeho utrpení, kletbou přivolané, a možné dost, že trvá dosud.

Leč ani onen žebrák neučinil dobře, že tuto kletbu na hocha přivolal. I on bude za tuto vinu pykati, třebas až v příštím svém životě, neboť prohřešil se těžce proti přikázání:

»Odpouštějte svým nepřátelům a za zlé dobrým odplácejte.«

Když jsem přednášel ve Vídni, přišla ke mně po přednášce mladá židovka a prosila mne o radu, jak by mohla napraviti svůj hřích, kterého se dopustila vyslovením kletby. Na vysvětlenou řekla mi, že měla dlouhou známost s mužem, s nímž se pak pro cosi pohněvala. Rozešli se a on si vzal za ženu jinou. V den jejich svatby, ve chvíli, kdy vstupovali do synagogy, vyřkla:

»Ať nejsou šťastni, ať je stíhá jedno neštěstí za druhým.«

A vskutku, novomanželé tito šťastni nebyli. Ale šťastnou nebyla ani ta, která v závisti nad nimi kletbu vyřkla. Žila nešťastným manželům nablízku - bydlela právě proti nim - a byla nešťastná s nimi. Měla svého dřívějšího nápadníka stále ráda, a proto ji mučilo svědomí výčitkami, že jen ona sama zavinila všechny nesnáze a neštěstí, které jej stále v jeho manželství provázejí. Prosila mne, abych jí poradil, jak by tuto kletbu mohla z nich sejmouti, že by velmi ráda chybu svoji napravila.

Poradil jsem jí, aby v prvé řadě prosila Boha za odpuštění svého prohřešení, dále že musí prositi Boha, aby kletbu jí vyslovenou z oněch lidí sejmul. Další její povinností jest pak jíti k oné nešťastné rodině a tam plně přiznati se ke svému činu a i tam prositi pokorně za odpuštění. Jen lítost nad způsobeným zlem a pokorné přiznání k němu a čistá láska k tomu, komu jsme ublížili, může napraviti chybu námi spáchanou.

Slíbila, že se dle mé rady zachová, a já doufám, že se tak stalo ve prospěch všech, kteří vyslovením její kletby trpěli.

Jednou přišla si ke mně trpce stěžovati mladá žena, jejíž utrpení bylo také zaviněno jen kletbou. Tato žena provdala se proti vůli své matky, která jejího vyvoleného nenáviděla. Třebaže byl to svědomitý, pracovitý a přičinlivý člověk, matka byla tak proti němu zaujata, že když se dcera za něj provdávala, vyslovila nad nimi kletbu. Kletba tato se splnila. Nezdar za nezdarem stíhal práci mladého muže, který pln rozervanosti přičítal všechnu vinu matce své ženy. Nakonec začal pít a ženu surově bít, takže jejich společné soužití stalo se peklem.

Když mi nešťastná žena toto pověděla, pozastavil jsem se nad tím, že právě její matka měla odvahu podobnou kletbu vysloviti, neboť tím se dopustila velmi těžkého hříchu, za který bude musiti sama těžce pykati.

Ani mne nepřekvapilo, když mi žena s pláčem vyprávěla, že její maminka už teď velmi trpí, neboť již šestý rok rozežírají její tělo červy. V tomto jejím utrpení nutno spatřovati pouze odplatu za zlo, které vyslovením kletby spáchala.

Jednou byl jsem volán k ženě, která měla na těle několik ohromných ran. Na několika místech jí docela uhnívalo a odpadávalo maso z těla. Křičela bolestí, když se s ní hnulo, nebo když ji chtěli obrátiti. Zhrozil jsem se přímo tohoto pohledu na tak ohromné utrpení.

Její choť, lékař, vyprávěl mi, co všechno již jeho žena protrpěla. Choroba její začala prý nejprve rakovinou konečníku, který jí lékař rozžhaveným drátem vyřízl, a na levé straně břišní udělal jí otvor k vyprazdňování střev namísto konečníku. Pak prý ji tak důkladně rentgenovali na zádech a kolem konečníku, že jí začaly vypadávati celé kusy masa, a i v pravé slabině měla značně velkou díru po vypadlém kuse masa. Manžel, ač byl sám lékařem, domníval se, že vše to zavinila věda lékařská a jeho páni kolegové.

Já však, při prvém pohledu na tuto hrůzu, pohlížel jsem na věc jinak. Ujistil jsem pana doktora, že je rozhodně na omylu, neboť ani lékaři ani věda lékařská nemůže tu býti obviňována. Příčina všeho toho je jistě daleko hlubší, její podklad nutno hledati v duchovnu. Proto, abych trochu do této záhady vnikl, dal jsem si vyprávěti alespoň stručně nejzávažnější události ze života nemocné.

Žena pocházela z rodiny velmi vážené. Její matka za svého života také velmi mnoho trpěla a tímto svým utrpením byla přivedena až k šílenství, v němž skočila z okna a zabila se. Pan doktor vyprávěl dále, ale jen jako mimochodem, že svého času měli u dětí vychovatelku, která se zabývala také černou magií. Nevím již z jaké příčiny, byla tato vychovatelka na hodinu propuštěna. Když opouštěla jejich dům, zastavila se ještě ve dveřích a řekla:

»Vy, milostivá paní, budete na mne pamatovat, a vzpomenete si na mne, až budete hodně trpět.«

Pak prý šla do svého pokoje, udělala si z chleba figurku a nějakými magickými tahy prováděla nad figurkou podivná kouzla. Pak prohlásila, že tato figurka je tělo paní, která ji právě propustila, a vzala špendlík a píchala do figurky. Propíchala ji na různých místech, v prvé řadě v konečníku, pak i v dolejších částech břicha. Jak se později ukázalo, právě v oněch místech, kde figurka byla propíchána, objevily se na těle ženy rány, z nichž vypadávaly celé kusy masa.

Přes to nikdo nepřikládal této věci velkého významu. Já však soustředil jsem se na chvíli, a dostal jsem toto vysvětlení:

Rodina této ženy, již tři pokolení nazpět, byla prokleta někým, komu bylo v jejím středu velmi ublíženo, a toto prokletí platilo až do třetího pokolení. Tato paní byla pravě již tím posledním, ale co nejzávažnějšího na tom - bylo mi řečeno, že tato trpící paní byla právě oním člověkem, který kletbu kdysi pronesl a proto také ona sama na sobě musí nésti nejtěžší následky vyslovené kletby, aby od ní osvobodila rodinu a sňala se sebe těžký hřích prokletí. Proto nebylo jistě náhodou, že do její rodiny přišla právě vychovatelka, zabývající se černou magií. To všechno je řízeno z duchovních sfér. Tato vychovatelka, sama jednajíc zavrženíhodně, svým počínáním přivodila, že ve zvratném působení tato duše musela toto veliké utrpení sama na sobě prožíti, aby se očistila z tíhy svého hříchu.

Lékaři, kteří zde pomáhali, nemohli pomoci, ale také nemohli uškoditi tak, jak se nemocná i její muž domnívali. Vždyť tisíce lidí jest prozářeno rentgenovými paprsky, a pro žádného z nich nemá toto prozáření tak těžké následky, aby jim vypadávalo a uhnívalo maso v těle. I v tomto případě lékaři byli jen nevědomými nástroji k vykonávání trestu, který si duše tato zasloužila.

Zdá se to snad nespravedlivým, že tato paní nese na sobě trest za člověka dávno před tím již žijícího. Tak ovšem může usuzovati pouze člověk, který chápe život pouze z jediného jeho úseku a nebéře v úvahu životy předcházející i příští, které jsou v nerozlučné souvislosti.

Obdobný případ nalezl jsem v L. Byl jsem volán k léčení jedné ze dvou sester, která byla také stižena ohromným utrpením. Viděl jsem, že všechna pomoc je marná, neboť nadevší pochybnost byl to případ karmický. Sestra nemocné vyprávěla mi také, že se jí jednou ve snu zjevila její matka, která jí pravila:

»Mary, naše Ema to má od dědečka. Někdo se domníval, že mu dědeček ublížil, a ten ho za to proklel do třetího kolena. Ona vzala na sebe toto utrpení, neboť ona jest tím člověkem, který před lety tuto kletbu vyslovil. Proto při svém vtělení vzala tento kříž na sebe a tíhu této kletby nyní odčiňuje svým utrpením.«

Těchto několik případů dojista postačí, aby ukázaly sílu a daleko sahající následky vyslovené kletby. Radím vám upřímně: Střezte se svolávati ve hněvu a zlosti na někoho trest. Dopadne vždy těžce i na vaši hlavu! Varujte se v rozčílení, když vám někdo ublížil, nebo když se domníváte, že vám ublíil, přáti mu něco zlého. Neničte lidsk zdrav, abyste i vy mohli zůstati zdrávi. Pamatujte vždy na to, že ve chvíli rozčilen a hněvu není ve vás dobro, nýbrž zlo, které velmi rádo použije vaší pomoci k vykonání viditelného zla. Vaše radost nad tím, že se dle vašeho přní vede vašemu protivníku opravdu zle, že Bůh vyslyšel slova vaší kletby, nepotrvá nikdy dlouho. Vy sami poznáte zakrátko, nikoliv to co je to trest Boží, avšak to, co jest to zvratné působení. Pamatujte v takových chvílích když ne na nikoho jiného, tedy alespoň sami na sebe, pak jistě nebudete míti odvahu někoho proklínati nebo někomu cokoliv zlého přáti.

A nyní uvedu ještě jiný příklad, na němž poznáte, jak se účinky zla obracejí proti tomu, kdo je způsobil.

Jednou přišel do mé kanceláře ředitel jedné velké tiskárny, která chtěla pro mne pracovati. Mezi jinými tisky pan ředitel ukázal mi také knihu, kterou jeho šéf vydal. S odporem jsem mu ji vrátil. Byla plna perversních obrázků, vypočtených na nejnižší pudy lidské, takže přímo strhovala duši z její čistoty do bahna neřesti. Jediným účelem jejím bylo, aby si její vydavatel mohl naplniti svoji kapsu.

»To je strašný hřích, který váš šéf páše. Já na jeho místě spálil bych celý náklad téhle knihy, není-li ještě mezi lidmi. Myslíte, že tímto otravováním lidských duší sobě poslouží? Ručím vám za to, že mu takovéto dílo přinese jen zlo.«

»Pane, vy jste jako prorok« - zvolal pan ředitel. »Můj pan šéf jest raněn mrtvicí, a všechen jeho majetek mu není nic platný, nemá-li zdraví.«

Dále se pan ředitel rozpovídal o svém šéfovi a o jeho úmyslu zbohatnouti, bez ohlížení se na morálku a mravnost. Najal si dvě divadla najednou, a chtěl, aby se v nich hrály samé lehčí, více méně znemravňující hry, protože počítal, že hry tohoto druhu budou míti nejvíce přitažlivosti pro dnešní unuděnou, v úpadku se nacházející společnost. V den zahajovacího představení byl šéf sám u pokladny jednoho ze svých divadel a s ohromnou radostí pozoroval velké zástupy lidí, které se valily do divadla. Nepomýšlel na to, že tento zástup jeho vinou žene se vlastně do mravní zkázy. Mnul si jen s uspokojením ruce, protože při tomto slibném začátku dalo se předpokládati, že počítal-li předem se stotisícovým příjmem měsíčním, bude při tomto zájmu obecenstva příjem jistě dvojnásobný. A v této radosti, v samém divadle, u pokladny naplněné touženými penězi, ranila jej mrtvice, která z něho udělala trvalého mrzáka.

Zřejmě - velmi špatně se mu vyplatila jeho snaha strhovati duše lidské do bahna nemravnosti jen proto, aby si naplnil svou kapsu. Ježto sám byl vší práce nadále neschopen, ujal se vedení jeho podniků syn. Leč na všem jako by ulpělo prokletí, všechno spělo ke zkáze. Zkrachovaly oba podniky divadelní i tiskárna, a tak na místě touženého zisku sklízel člověk ten jen zasloužené ovoce vykonaného zla.

Při této příležitosti žádal mne pan ředitel, abych se pokusil léčiti jeho šéfa. Odmítl jsem, protože za těchto okolností, dokud on sám svých chyb nenapraví a svého těžkého prohřešení neodčiní, nemohlo by mé duchovní léčení míti žádného výsledku. Až uzná a napraví své chyby a s celým srdcem obrátí se na víru pravou, pak teprve, až bude uzdravena a očištěna jeho duše, může se nadíti, že bude uzdraveno a od všech nemocí očištěno jeho tělo.

Nezapomínejte nikdy, že to, co zaséváme, budeme také sklízeti. Zákony neodlučné souvislosti příčiny a následků platí pro všechny stejně, a nikdo neunikne zasloužené odplatě.

Tyto uvedené případy jsou nejlepšími doklady pro poznání zhoubných účinků zla, které se vždy vrací na místo svého původu, aby zde se projevilo. Každé zlo znamená porušení zákona Božího, a porušíme-li svévolně harmonii s těmito zákony, otevíráme duši svou přístupu nízkých vlivů, které způsobují onemocnění. Proto lidé zlí, nenávistní, prchliví, závistiví, lhaví, podvodní a mravně nečistí bývají velmi často těžce nemocní, a páni lékaři mají s nimi těžkou, beznadějnou práci. Ani sebe lepšímu lékaři nepodaří se žádnými injekcemi, žádnými jedy a léky zbaviti duši nemocného člověka duchovního zla, které duši tak zvaným hříchem znečišťuje.

Proto vyhýbejte se všem zlým myšlenkám a naplňte srdce svoje láskou a dobrem. Přejte každému i když vám ublíží, jen dobro, nikdy ne nikomu nic zlého. I svého největšího nepřítele změníte láskou v přítele, a touto láskou svou očistíte duši svou tak, že se stane imunní pro přijetí jakéhokoliv zla, tedy i nemoci, utrpení a bolesti. Láskou budete k sobě přitahovati z vesmíru jen dobro, zdar, požehnání Boží a s ním i zdraví.