Žijeme zde na Zemi jako duchovní bytosti v těle. Každý z nás má v sobě scopnost vnímat, přijímat a dále předávat duchovní informace. Tento proces vnímání, přijímání a předávání je procesem duchovního života, odehrává se v rovině duchovní, ale projevuje se zvláštním způsobem i skrze rovinu fyzickou.
Lidský duch přichází do života v těle naplněn silou prožitku svého vztahu k Bohu. V okamžiku zrození se k jeho intuitivnímu vnímání připojuje vnímání smyslové a s ním spojené vnímání pocitové. Touha po jednotě s Bohem má být nyní prožívána i skrze fyzické tělo, tj. skrze naše smyslové a s ním spojené pocitové vnímání (viz. malé děti). Každé další poznávání okolního světa skýtá novou příležitost prožívat vztah k Bohu, novou příležitost milovat veškerý život a být milován veškerým životem. Skrze bezpodmíněčnou lásku k veškerému životu proniká duchovní podstata lidské bytosti hlouběji a hlouběji do těla, a tak může být později projevena určitým způsobem i skrze tělo fyzické.
Pokud přetrvává touha po jednotě s Bohem, s Jeho vyzařováním, je udržována trojjedinost ducha, duše a těla. Pokud zesílí zaměření do hmotné části jedné skutečnosti, intuitivní vnímání se postupně vytrácí. Člověk se tak dostává do zkresleného vnímání přítomné skutečnosti. Již to není vnímání a udržování jednoty (duch, duše a tělo), ale vnímání skrze zkreslený pohled na skutečnost (tělo a jeho potřeby se stávají prioritou). Člověk si tak vytváří svůj vlastní svět a svou vlastní realitu oddělenosti, v níž setrvává. Tento stav odklonu v současné době převažuje. Lidé již neznají smysl svého života, nerozumí tomu co děje okolo nich a nevědí, proč musejí zažívat to, co zažívají. Někteří se ve své subjektivitě neúnavně snaží, jiní rezignovali a jsou smíření s tím co mají. Životní strádání a nenaplnění je „vyvažováno“ hmotným nadbytkem a požitky všeho druhu.
Každá lidská snaha je ve své podstatě snahou o přiblížení se k Bohu. Nabízí se otázka: Proč je tato snaha trvale nenaplněna? Není naplněna a nemůže být naplněna, protože není naplňován původní záměr. Každý z nás si potřebuje uvědomovat, že původní záměr je na úrovni lidského druhu daným a trvale neměnným zákonem. To znamená, je otázkou existence každého z nás, zda budeme brát tento původní záměr na vědomí a usměrníme své kroky tím správným směrem anebo nebudeme brát tento původní záměr na vědomí, a tak vystavíme sami sebe a své blízké do různých neřešitelných životních situací a uvedeme sami sebe i své blízké do zbytečného strádání a utrpení.
Člověk dnešní doby si již neuvědomuje, že pro kvalitu jeho života je rozhodující stav v rovině jeho duchovního těla. Stav v rovině duchovního těla je utvářen vědomím jednoty s Bohem. Z vědomí jednoty – které buď je anebo není probuzeno - se odvíjí kauzalita, z kauzality se odvíjí mentalita, z mentality se odvíjí emocionalita, z emocionality se odvíjí stav v rovině astrálního těla člověka, astrální tělo ovlivňuje dále tělo éterické a tělo fyzické. Je dobře si uvědomovat, že duchovní rozměr člověka (tj. jeho kauzalita) není o jeho příslušnosti k nějakému společenství lidí, které chápe určitým způsobem a vyznává určitým způsobem svou víru v Boha, ale o jeho skutečném vnitřním postoji k okolnímu světu a o jeho samotném přístupu k Bou a k veškerému okolnímu světu.
Naše duchovní podstata náleží duchovní dimenzi veškerého bytí, a tak potřebuje být v napojení na život duchovní dimenze, tzn. každý z nás si potřebuje uvědomovat a průběžně prožívat hodnoty duchovní dimenze ve své každodenním životě (v těle). Jak se na tyto hodnoty duchovní dimenze napojit? Co nás s Bohem spojuje a co nás od Boha odklání? Uvedu malý příklad.
Pradůvěra - klid. Vše, co rezonuje hlouběji s vyzařováním boží trojnosti (láska - moudrost - aktivita), je prostoupenou hlubokým nebeským klidem. Na základě klidu se dostavuje objektivní poznání a pochopení, na základě klidu vzniká pravé duševní bohatství. Toto bohatství je nutné chránit a dále rozšiřovat. Jedině tak lze dospět k hlubšímu sjednocení s vyzařováním duchovní dimenze a k potřebným zásobám duševních a fyzických sil. Kdo se volá ke klidu, ten se hlásí k Bohu. A ten se spojuje s Bohem. A naopak. Současná společnost je napadána neklidem těch, kteří se snaží nadřazovat princip individuality nad princip porozumění a spolupráce. Současná společnost není založena na vůli po spojení s Bohem, jako život darujícím Činitelem, a tak nevnímá význam vnitřního klidu člověka a jeho vědomého spojení s Bohem, pro kvalitu jeho života v těle. Jedině na základě vnitřního klidu se může duchovní síla přirozeně transformovat i do vibračně nížších úrovní lidské bytosti (tj. ona kauzalita, mentalita, emocionalita …), a tak utvářet lidskou bytost v bytost přirozené jednoty ducha, duše i těla. Co měl na mysli Ježíš Nazaretský když říkal: „Musíte se znovu narodit, jinak nevejdete do Božího království". Abychom mohli prožít toto zrození z Ducha, potřebujeme se nejprve odpoutat od svého tělesného pojetí, kterému jsme přivykli a nastolit v sobě vnitřní klid a s ním spojený duchovní přístup k životu.
Ježíšova rozmluva s Nikodémem:
„Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“ „Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Мůže se snad vrátit do matčina lůna a podruhé se narodit?“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3, 3 – 8)
Pokud jsme v naladění na vanutí Ducha, jsme v určité uvolněnosti a nenucenosti, vše přichází zcela samovolně a vše se projevuje zcela samovolně i skrze nás. Udělejme si čas, odpoutejme se od svých myšlenek a od svých pocitů a uvědomujme si vyzařování z Boha, vnímejme boží vyzařování a buďme ve stavu bez záměru, objeví se stav blaženosti a spolu s ním přijdou i další a další klíčové prožitky a s nimi spojená klíčová pochopení. Jedině skrze tato pochopení a s nimi spojené činy stoupáme ve vývoji a směřujeme k naplnění svého života v těle.
Jiří Sedláček
