Ze života pátera Pia

27.09.2015 16:14



Úvodem

U pátera Pia jsem strávil celkem devět měsíců a chystám se nyní vyprávět o tom, čeho jsem byl svědkem a co jsem od věrohodných lidí slyšel. Jsou to věci těžko uvěřitelné; vybízím proto každého, aby se jel na místo osobně přesvědčit.

Dějí se zázraky? Stačí se rozhlédnout a najdeme jich dost. Býváme však neochotni je uznat. Připisujeme je štěstí či náhodě, ale takové pojmy před Bohem neexistují, jak říká páter Pius. Potřebujeme zázraků? Svět doplácí na svou bezbožnost a lidé tak trpí mnohými nemocemi. Víme však, že např. v Lurdech došlo k více než pěti tisícům lékařsky ověřených zázračných uzdravení. Tedy přes pět tisíc nevyléčitelně chorých bylo v okamžiku uzdraveno! A kdyby mohly mluvit zpovědnice, žasli bychom nad divy, které Bůh způsobil v lidských duších. Má-li kdo v rodině někoho, kdo byl ve mžiku zázračně uzdraven z nevyléčitelné choroby, pak jistě neřekne, že zázraků není třeba, nýbrž za ně bude Bohu děkovat. Jsou však bohužel i "dobří katolíci" , kteří proti těmto důkazům Boží dobroty brojí. Měli by však ze srdce přát všem v nemoci trpícím zdraví, a spásu duše všem těm, kdo byli těmito výjimečnými zjevy přivedeni k víře.

Ve Starém zákoně posílal Bůh čas od času proroky. Jak strašná je naše doba, jestliže bylo třeba, aby nás Matka Boží v Lurdech po třikrát vyzvala k pokání (1856). Nejspíš jsme její hlas přeslechli, neboť ve Fatimě znovu prosila (1917), abychom přestali urážet Boha. Jestliže však matka prosí a varuje své děti marně, propukne v tichý pláč. V Syrakusách nad svými dětmi plakala po čtyři dny a noci (1953). Zdá se však, že dříve změknou kameny než lidská srdce. Též páter Pius vybízí abychom se více modlili. Važme si Božího milosrdenství, které se v naší době tolikrát projevilo! Mějme na mysli, že Bůh působí zázraky. K přijetí skutečné víry by nám mělo zcela stačit evangelium; na každém kroku se však přesvědčujeme, že nestačí.

Na páteru Piovi je dobře vidět, jak se stýká nebe se zemí. Bůh nám dopřává být svědky zázraků proto, abychom našli cestu k víře a došli tak k svému jedinému cíli, k Bohu samému. Za páterem Piem přichází i mnoho učenců a badatelů, vždyť tam, kde končí věda, tam mnohdy začíná víra. A moudrost tohoto světa je před Bohem pouhou poišetilostí.

Často se tvrdí, že lidé dychtí po zázracích; pravda je opak. Popírají je, protože nejsou ochotni změnit svůj život. Kdyby je uznali, museli by uznat jejich původce, Boha a jeho zákon.

Životopis

Otec Pius se narodil v jižní Itálii v Pietralcině 25. května 1887. Byl pokřtěnna jméno František. Bůh jej k sobě připoutal již v raném dětství. Rád konal kající skutky a byl prostě zbožný. Toužil přijmout Ježíše ve svatém přijímání. Už ve třinácti letech se mu dostávalo od Boha mimořádných osvícení, jak dosvědčuje následující případ. Otec Pius se totiž jednou tázal sestry mé známé: "Co myslíš, znalas dříve ty mne, nebo já tebe?" "Já vás, Otče." Usmál se: "Co tě vede! Víš, už když mi bylo třináct let, ukázal mi Bůh všechny duše, které ke mně jednou přijdou, a tys byla mezi nimi." Za tyto duše je před Bohem odpovědný. V témže věku mu jistá paní občas posílala dárky, jednou též kaštany v plátěném sáčku. Když jí byl sáček vrácen, ve své prostotě se rozhodla jej neprat a uschovala si jej jako relikvii. Jednou v sobotu večer měla po práci něco ve stodole, kde její muž - kameník - měl ulože soudek střelného prachu. Když se pohybovala kolem soudku se svíčkou, došlo k explozi. Po nabytí vědomí se ve velkých bolestech a zalita krví po čtyřech odplazila do kuchyně. Tam ji napadlo vyhledat sáček a s posledním napětím sil si jej přiložila na ránu. Byla v tom okamžiku zdráva. Byl to tehdy, pokud známo, první zázrak, který Bůh skrze pátera Pia způsobil.

V patnácti letech vstoupil František do kapucínského kláštera a přijal jméno Pius. Zdraví měl chatrné, ale místo spánku se často polovinu noci promodlil; v modlitbě nabýval vnitřní síly. "Kdo chce být můj učedník, ať na sebe denně bere svůj kříž," řekl Ježíš. Otec Pius si však dobrovolně nakládal i břemena jiných lidí. Byl velkorysý a Bůh jej posiloval ve vytrvalosti i mimořádným způsobem. Jednou zaslechl hlas: "Budeš bičován, korunován trním a ukřižován." Po čase jej zachvátila horečka; bylo nutno přivolat lékaře, tomu však při měření teploty praskl teploměr. Použil jiného, praskl též. Rozrušen, vzal tedy teploměr na měření vody v lázni a zjistil, že pacient má teplotu 48,5 stupně Celsia. Tento úkaz se u Otce Pia vyskytuje dosud a vědci pro něj nemají vysvětlení.

Už tehdy páter Pius prožil tajemně muka Ježíšova ukřižování. Jednoho dne přestal jíst. Jeho představení očekávali každým dnem jeho smrt, konečně po 36 dnech vyrozuměli rodiče. Přijel otec a po spatření syna prohlásil: "Nenechám své dítě umřít tady; má-li zemřít, ať umře doma. Vezmu ho s sebou." Otec kvardián se zdráhal nemocného vydat, protože byl už členem řádu; svolení však nakonec dal páter provinciál a otec se synem se vydali vlakem domů. V Beneventě čekali na spojení. Znenadání syn otce prosil: "Tati, kup mi limonádu, mám žízeň!" A když se napil, zvolal: "Už mám zase sílu a jsem zdráv; prosím tě, kup mi ještě pohlednici, musím napsat páteru provinciálovi, že jsem se uzdravil!" Otec Pius jí tak málo, že by to k životu nestačilo ani ročnímu dítěti; na jídlo často zapomene i po celé dny.

Roku 1910 byl vysvěcen na kněze. Byl také ve vojenské službě a lecos tam zkusil. Dne 20. září 1915 mu byly vtištěny Kristovy rány neviditelně, a přesně za tři roky, 20. září 1918, je obdržel viditelným způsobem. Když se tehdy modlil s rozpjatýma rukama v chóru před křížem, zahořel svatostánek zvláštním světlem.

Kristus v podobě nevýslovitelně krásného mladého muže se snášel k páteru Piovi. Když procitl z této vize, měl viditelně vtištěny Kristovy rány. (Je prvním knězem, který byl kdy stigmaty vyznamenán - sv. František byl jáhnem). Jeho spolubratří jej našli ležícího na dlažbě chóru. Odnesli ho do cely a zpozorovali, že má na rukou, na nohou a v levém boku rány. Jeden zvědavý bratr jej chtěl podrobněji zkoumat, ale Pio ho přísným pohledem donutil respektovat tajemství. Zpráva o věci se rozletěla po kraji. Ze široka z daleka se počali hrnout věřící, aby spatřili bratra Pia a mohli s ním promluvit. Od té doby nepřestaly rány krvácet, a přesto že už uplynulo 47 roků, nijak se nezměnily. Na rukou i na nohou mají přes dva centimetry v průměru a procházejí z obou stran, takže je možno spojit v nich ukazováček s palcem. Rána v boku je 7 centimetrů dlouhá a 5 cm široká, tkáně jsou rozrušeny až k srdci.

Věhlasný lékař dr. Festar, dříve volnomyšlenkář, vydal po důkladném rozboru ran následující posudek: "Rány tohoto omolostněného kněze, připomínají strašná zranění našeho Spasitele, nelze je vysvětlit přirozeným způsobem, neboť odporují všem přírodním zákonům. Každá normální rána se buď zahojí, nebo zanítí; u pátera Pia, přes všechno úsilí odborníků, nedochází ani k tomu, ani k onomu. Ze stanoviska vědy nelze vysvětlit, že otevřená rána se nezvětšuje ani nezmenšuje."

Ačkoliv se zraněná místa na rukou pravidelně myjí dost špatným mýdlem a obyčejnou vodou a jsou ve stálem styku s vlněnými rukavicemi, nedochází k infekci. Roku 1925 se páter Pius podrobil operaci hrudníku. Rána operací způsobená se bez komplikací zhojila, kdežto stigmata krvácejí neustále. Na noc si bere rukavice z bílé bavlny; ráno bývají prosáklé krví. Pere si je sám ve své cele. Rána v boku rovněž silně krvácí. Ztráta krve za den odpovídá obsahu čajového šálku. Kolem prsou nosí plátěný obvaz. Jistá paní se kdysi ptala, zda ho rány bolí. "Myslíš, že mi je dal Pán Bůh pro okrasu?" zněla odpověď. "Otče Pio, a jak vás to bolí?" "Zrovna tak, jako když vezmeš hřebík, prorazíš si jím ruku a točíš jím." Při mši svaté a období velikonočního půstu se bolesti stupňují.

Pro pátera Pia jsou tyto rány nejvyšším vyznamenáním jakým Bůh může člověka obdařit. Jaký význam mají pro nás? Měly by nás pohnout k tomu abychom více mysleli na svého Spasitele. Právě proto, že lidé na ukřižovaného Ježíše zapoměli, ukázal se Kristus znovu na svém služebníku Piovi, abychom na vlastní oči viděli, za jakou cenu nás Pán vykoupil. Otec Pius může spolu se sv. Pavlem říci: "Už nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus!" A jak se staví ke svým ústavičným mukám? Užívá slov tak krásných, že jim stěží rozumíme: "Jsou to plameny Boží Lásky, a já trpím rád." Ví, že svým utrpením zachraňuje mnoho duší; jeho velkou láskou jsou právě velcí hříšníci. Má nesmírnou úctu k Matce Boží a denně od ní získává mnoho milostí. Je skromný a prostý až k nejhlubší pokoře, snaží se vyhnout veškeré nápadnosti.

Starostmi a nemocemi stižení lidé se k němu hrnou ze všech stran. On ví co je utrpení, a ve své dobrotě jim u svého Mistra vyprošuje pomoc. Pošta mu denně přináší 800 až 1000 dopisů, a poutníci mu jich denně přinášejí ještě víc. Pochopitelně je nemůže všechny číst, ale přesto často ví jejich obsah. Závažnější a cizojazyčné dopisy mu jeho spolubratři překládají, méně závažné mu donesou do cely. V noci se Otec Pius modlí a často do nich nahlédne; odpověď dostanou všichni. Do San Giovanni Rotondo se jezdí přes Benátky, Ankonu, Pescaru, Foggii; odtud pak ještě 40 km autobusem. Bývalo to bezvýznamné místo, dnes je cílem nesčetných poutníků. Klášter leží na výšině 2km za městem. Je to jednoduché stavení s prostým kostelem, jak bývá u kapucínů zvykem. Aby se na mši mohlo zúčastnit co nejvíce poutníků, sloužívá ji páter Pius od jara do podzimu pod širým nebem. Po pravém boku kláštera stojí nová klinika, nejpěknější a nejmodernější v celé Itálii; je životním dílem pátera Pia. Kolem kláštera vyrostlo mnoho hotelů, obchodů a domů, aby se poutníci měli kde ubytovat a stravovat.


(z publikace 'Informace o páteru Piovi' - Karl Wagner 1966)


Kontakt

Léčivá síla na planetě Zemi Jiří Sedláček
leciva.sila@centrum.cz