Josef Staněk - Princip Krista a život člověka

23.04.2015 22:19

 

Myšlení člověka je normální (přirozené neboli duchovní podstaty) jen tehdy, když jeho první otázkou, která před ním vyvstane, je proč žije, proč existuje? A za ní následuje navazující otázka, proč jsem se jako bytost ocitla právě v těch  konkrétních národních a rodinných okolnostech, ve kterých se po celý život nacházím.

      Pokusím se na tyto otázky odpovědět po ponoření se do svého vlastního "nevědomí" a opět se z tohoto ponoření vědomě vrátit na tento svět. Tedy na počátku jsem kdesi existoval a blaženě hleděl na příjemné Světlo. V důsledku tohoto zahledění jsem byl šťastný, ale zcela nevědomý. Lidově řečeno "úplně blbý". Náhle se ve mně pobudila touha více ono blaho vyzařující Světlo poznat, více se mu přiblížit. Dalo by se i říci, že jako bych slyšel: "Poznej (pojez jablko poznání) a budeš Bohem!" Nějaká síla tuto moji touhu zaregistrovala (při pohledu na Boha se každé přání stává okamžitě skutečností) a já jsem se ocitnul náhle v jakémsi chlupatém zvířecím těle (opičím) v přírodě planety, které teď říkáme země. (Možno popsat jako vyhnání z duchovního ráje touhou po poznání.) Minulý pocit nevědomého a bezstarostného štěstí vystřídal neustálý boj o život, střídaný touhou po návratu minulé blaženosti. Uprostřed této nové situace jsem si všimnul, že celá realita, do níž jsem ponořen, je složitější, než jsou moje smysly a moje mysl (rozum) schopny zachytit. Že některé smyslům neviditelné stránky reality mohu zachytit jen za určitých změněných stavů vědomí. A že musím bedlivě všechny, i skryté rozměry sledovat nejen proto, abych zažíval občas pocity blaha, ale i jen proto, že mě ono skryté může včas varovat před nebezpečím všeho druhu. Proto, abych ve všude rozvinutém boji o přežití vůbec udržel své tělo na živu. Také jsem prostřednictvím stavu rozšířeného poznání (vnímání mimosmyslového rozměru reality) došel k poznání, že smrtí mého zvířecího těla moje existence nekončí. Dnes archeologie zjišťuje, že první pralidé na planetě Gaia se kardinálně odlišují od opic a všech zvířat právě proto, že své mrtvé pochovávají!!! Proto, že s mrtvými příbuznými již tehdy dovedli komunikovat. Oni jim často ve snech radili a varovali. Právě z toho důvodu vznikla i první náboženství! Zemřelí rodiče a vůdcové kmene v extázi sdělovali své životní a "záhrobní" zážitky svým živým blízkým. Žijící v touze častěji s moudrými zemřelými praotci hovořit začali pořádat změněný stav vědomí navozující rituály a vyhledávat obluzující drogy, aby jim tyto navodily stav vědomí, umožňující s mrtvými i přírodními silami. Dosáhnout pravidelně extatických stavů se dařilo ovšem jen části lidí a ti se z toho důvodu stali privilegovanými, vlastně prvními vědmami a kněžími.
       Po jisté době pobytu mimo zemřelé tělo ve zvláštní rovině reality, dnes nazývané záhrobí, astrální (snová) dimenze, očistec a podobně, kde jsem probíral děje a spojitosti právě skončeného života, jeho štěstí i prohry, jejich příčiny, původ a smysl, jsem se vždy a vždy ocitl v těle novorozence zase v hmotném těle. A zase jinde a jinak. Někdy "za odměnu" v dobrých okolnostech a dobách, jindy za trest ve špatných a bědných. Za odměnu píši v uvozovkách, protože zrození je darem vždy! Špatné zrození umožňuje totiž vymanění se duše ze tmavého záhrobí, lidově pekla.
      Postupem času a prožitím řady inkarnací jsem pochopil, že směřuji-li svým usilováním v životě k Bohu, neboli Světlu, neboli poznání Pravdy, svou karmu neboli příští kvalitu znovuzrození zlepšuji. Jdu-li za svým okamžitým osobním prospěchem jakéhokoliv odstínu, neboli za ukojením tužeb těla, svou následnou karmu zhoršuji. Hledal jsem tedy poradu u moudřejších tohoto světa, jak optimálně žít. Bylo tam mnoho moudrého a dobrého, ale pořád to nebyly skutečné návody, jak se vrátit do stavu blažené, ale tentokrát již vědomé existence. Neboli se stálým pohledem na vše splňující Světlo.
      Takových na světě žijících duší, hledajících východisko z většinou bídné existence, vázané na tělo lidské, původně zvířecí, bylo mnoho. Nakonec tito nejstarší a nejmoudřejší duchové poznali, že bez pomoci Světla samého se vymanit ze zajetí hmoty nedokáží. Vždy a vždy totiž narazili ve své skoro nadlidské snaze na bytost, která je oklamala, zavedla do slepé uličky a srazila zpět do cyklu reinkarnací. Této bytosti začali říkat Satan a začali jej považovat za původce všeho zla a nenávidět. Jakmile-li ale kdo začne nenávidět cokoliv existujícího, včetně Satana, dostává se do jeho obluzující a jas Světla zahalující moci! Tím se jim jiní lidé začnou jevit jako jejich štěstí hatící satanisti. A kdosi jim vnukne myšlenku, že zpátky do nebe se dostanou jejich zabíjením! A že to je právě pravá bohoslužba. T.č. vede tato myšlenka jinověrce zabíjející náboženské fanatiky.
       Se Satanem je to totiž složitější. I on koná jemu Světlem uloženou roli! Z poslušnosti k Bohu Podstatě světa přijal roli strážce nejvyššího Prahu, neboli přechodu z hmotné do duchovní dimenze reality. A nesmí přes něj pustit vstupu do nebe nehodného. Aby uložené mohl nemilosrdně vykonávat, musel po dobu trvání stvoření odložit vibraci lásky a tím stálé spojení se Světlem. Nesmí proto ve svém působení mít slitování ani s nesmírně mnoho se snažícími a obětujícími, ale ještě všestranně "nezralými" dušemi., Do věčnosti (nebe) prostě nesmí vstoupit nikdo, kdo nemá kvalitu hodnou blízkosti Živého Boha neboli Světla, Podstaty a Tvůrce všech dimenzí světa. Protože takový by ihned v žáru věčnosti "shořel"!
       Když toto již dávní moudří duchové, včetně mne, poznali, že ze své síly nejsou schopni prohlédnout nástrahy Satana a ten je z Prahu vždy a vždy svrhne zpět, (Ježíš: obchází kolem světa jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil!) prosili Boha, Světlo, aby jim poslalo Vysvoboditele (Vykupitele), který by je naučil Satana překonat. V Persii to byli třeba Zoroastrovci, v Izraeli esejští Židé, v Řecku řečtí myslitelé. Osobně za největšího a nejpřesnějšího proroka příchodu Mesiáše považuji Sokrata. Platón vlastnosti Mesiáše popsal v Sokratově dialogu, známém jako "Podobenství o jeskyni"! V něm Sokrates říká, že správně může popsat poměry (zákony) dimenzí stvoření jen ten, kdo není z tohoto světa a pochází ze světa nadhmotného, dokonalého! Komplexnost nemohou popsat tedy jednotliví uvolnění "zajatci těla", (proroci) kteří se na chvíli z těla uvolní. Vidí jen část jiných rozměrů reality a chvilku! (Jasnovidci a gnostici.) Stejně jejich vhledům do jiných světů lidé nevěří, protože jas a barevnost  vyšších dimenzí nepatří k prožitkům lidí v hmotném těle.
       Osobně "vzhlédnu-li ke Světlu", vidím jeho absolutní Prozřetelnost. A ta mi ukazuje, že dříve než vznikl hmotný svět, před "velkým třeskem", věděl Tvůrce vesmíru o této budoucí potřebě jím putujících duší. Tedy těch uvolněných ze sladké nevědomost, které skrze hmotnost budou se k němu jako vědomé navracet. A proto Světlo ze sebe vydělilo částečku, která na sebe může vzít mužskou nebo ženskou formu. Tu onehdá Židé nazvali Mesiáš, dnes jej můžeme lépe nazvat "kosmický princip Krista". (Ježíš: dříve nežli kdokoliv byl jsem já.) Tento kosmický princip Krista existuje a duchovně vyzařuje ve vesmíru na všechny planety a civilizace. Hledá na jakékoliv planetě a jakékoliv civilizaci ve vesmíru v místě zrozeného ducha, který by byl té čistoty, se kterou by se mohl spojit!!! Dojde-li k tomu, dojde vlastně ke vtělení principu Krista v nejprve ženské a následně v mužské podobě. Tím se tito stanou průvodci na dané planetě o k přiblížení Bohu usilujícím duchům. Na planetě Gaia (země) se to stalo zrozením Panny Marie a Ježíše Krista. Tím byl duchům putujícím hmotností na zemi, usilujícím o vymanění se ze zajetí hmotnosti a Satana inkarnován pomocník z božské dimenze. Vlastně dán průvodce životem a záhrobím! Ježíš to byl, který byl schopen odrazit všechny nástrahy Satana. I když tento na něj pomocí zatmělých lidí uvalil kříž! Svými slovy a příkladem prorazil vtělený Syn boží průchod světlým duchům na této planetě do dimenze dokonalosti, věčnosti. Právě ono "proražení Prahu" z hmotnosti do věčnosti viděli jasnovidní pod křížem v obrazu "roztržení chrámové opony"! Hmotná opona v židovském chrámu zůstala přece celá. Tehdejší lidé neznali děje a později přesněji určené pojmy a proto duchovní děje, působící na jejich nitro, považovaly za zemětřesení!
       Kosmický princip Krista je ve vesmíru stále (Ježíš: já jsem s vámi až do konce světa!) a stále vyzařuje na všechny lidi na zemi. Já jej od doby prozření stále vnímám a vděčím mu za všechno poznání a dobré, co ve mně je. Každý večer děkuji Bohu Podstatě světa za Ježíšovo a Mariino poselství a za to, že se k mně dostalo skrze rodiče a svaté.
       Nyní se můžeme vrátit k zodpovězení otázky smyslu neboli cílu života každého žijícího člověka. Je to úsilí o již vědomé zpětné přiblížení k Bohu, Světlu, Podstatě světa. Děje se tak skrze poznání jeho zákonů ve stvoření. Kdo pozná zákony Tvůrce reality, začne automaticky intuitivně vnímat jejich Zdroj, Světlo! A toto vyciťování Boha, "rozkmitávané" láskou ke Kristu a Panně Marii, jej pak provádí všemi realitami jeho života. Jak by správněji mělo být přeloženo v Otčenáši: Světlo Živého Boha proveď nás vším pokušením života!
       Zákony stvoření, které máme při životní pouti poznat, jsou trojího druhu. Ve hmotnosti platí zákony vědecké, v jemnohmotnosti zákony astrálních a záhrobních dějů, v duchovnosti zákony duchovní. Proto smyslem života jakéhokoliv člověka má být úsilí o prohlubování svého poznání rozumového (vědeckého), transcendentního neboli duševního a duchovního neboli zákony věčnosti! Naštěstí pro mnohé lidi, vlastně z boží milosti, kdo žije, ať chce či nechce, vždy se poučuje. Jde jen o velikost poučení neboli rychlost duchovního růstu. Čím kdo rychleji v poznání všeho druhu roste, zejména skrze zkušenosti z práce a aktivit všeho druhu, tím více naplňuje svoje inkarnační poslání. Lidskou terminologií "je Bohu milejší". Pracovní a studijní aktivitou dává vlastně průchod své touze po Světle. Tím v duchu principu "tlučte a bude vám otevřeno", jak nám Ježíš radil, má jistotu, že jednoho dne projde Ježíšem otevřenou "branou" do dimenze věčnost, do schopnosti znovu stále hledět na jas Světla úžasnosti.

 

 

Kontakt

Léčivá síla na planetě Zemi Jiří Sedláček
leciva.sila@centrum.cz