Léčivá síla hudby

09.10.2015 20:54


Rozhovor s Vlastimilem Markem

 (Otiskl internetový prostor "Neknihy")

 


Říkáte, že současná západní hudba nefunguje. Co tím myslíte? Proč nefunguje? 

Myslím to v léčebném, terapeutickém slova smyslu. Hudba odjakživa léčila, nám dnes slouží jako kulisa nebo dokonce zdroj hudebního smogu. Čím víc nás obklopuje, tím je jaksi rozmazanější, tím méně funguje. Podle mne je to velká škoda. Hudba je jakýmsi metajazykem, při vnímání hudby například používáme mozek daleko víc a komplexněji, než při obvyklém myšlení, mluvení a jednání. Mohla a měla by hrát v našich životech daleko hlubinnější důležitější roli.
Většina současné západní hudby je na to, aby léčila, harmonizovala, příliš rychlá, příliš složitá a proměnlivá, příliš krátká, co se týče délky trvání, rytmicky oblbující (jen to duc duc duc duc) a navíc motivačně negativní.

Vysvětlím:

Za prvé rychlost. Optimální tempo hudby je 60 úderů (metronomu) za minutu. Když totiž posloucháme rychlejší hudbu, naše srdce automaticky zrychlí svůj tep. Dnešní mládež poslouchá hudbu v tempu 120 a více, proč ne, oni se potřebují zbavit přebytečné energie. Jak k tomu ale přijdou ostatní posluchači např. soukromých rádií, když jsou obklopeni celé dny velmi rychlou a energii vyžadující hudbu? A tu dnes navíc ani nevybírají lidé, redaktoři, ale počítačové programy. Když tedy chcete zklidnit, zpomalit své tělesné a tedy i mentální procesy, nejlépe pomůže hudba v tempu pod 60, nebo vůbec bez jakéhokoliv rytmu. Souvisí to i s mozkovými vlnami atd.

Za druhé čas. Hudební tóny ovlivňují i jednotlivé buňky a jejich energetickou vyrovnanost, membránovou výměnu iontů a další buněčné procesy. Jenže to chce určitý čas. Když na tělo, tedy tkáně, orgány a buňky, působíte nějakou hudbou, buňky sotva stačí zaregistrovat nějaký převládající tón, který by jim pomohl se harmonizovat, ale v tom přijde změna akordu, tempa, zvýšení o půl tónu atd. - většina akordicky a strukturně příliš složité hudby člověka spíše deharmonizuje. Aby hudba léčebně fungovala, musí trvat alespoň šest až osm minut, a aby změny byly trvalejšího rázu, měla by znít alespoň dvacet minut. Přitom naprostá většina převládající hudby 20. století, tedy pop a rocku, trvá jen tři nebo čtyři minuty.

Za třetí rytmus. Většina procesů v lidském těle, a zvláště v mozku - ony elektrické výměny informací mezi jednotlivými neurony a částmi mozku, je rytmické povahy. Jenže ne v pravidelných, ale v lichých rytmech. Zjednodušeně řečeno, když celý život posloucháme jen pravidelný, čtyř čtvrteční rytmus, náš mozek se přizpůsobí a začne vnímat svět kolem sebe také velmi zjednodušeně. A z potenciálního Michelangela nebo Schweitzera či Einsteina pak vyroste jen politik nebo skin.

Za čtvrté emoce. Všimněte si, kolik hitů, ale i lidových písniček, je námětově negativních. Nanynce v zelí rozšlapal agresivní Pepíček její košíček, pec nám spadla, kdopak nám ji opraví... Jistému Paulovi utekla holka a on si druhý den sedl a napsal písničku Yesterday (ještě včera jsi tady byla, proč jsi mi odešla...), tedy jakousi oslavu stesku a smutku. Z písničky se stal celosvětový hit a nikdo z těch, kdo ji kdekoliv na světě a v jakékoliv době už více jak tří desetiletí poslouchá, netuší, že podvědomě začíná být smutný a plný stesku. Je totiž prokázáno, že i emoční stav či charakterové vlastnosti dirigenta ovlivňují, většinou nepříznivě, emoční dopad nějaké skladby či symfonie na posluchače. Když je dirigent jízlivý, nespravedlivý a nemá rád lidi, je to pak i v jím oddirigované skladbě cítit. Navíc většina těch nejoslavovanějších hudebních děl takového 19. století je jakýmsi "skladištěm emocí", jak to nazývá Pavel Klikar. Skladatelé měli problém a tak všechny své emoce nacpali do svých skladeb.

Samozřejmě přeháním, existuje spousta klasické vážné hudby, která je v pořádku. Ale způsob, jakým se i dnes hovoří o hudbě, způsob, jakým ji spíše konzumujeme, než užíváme, je velmi nebezpečný. Kolem nás je stále více hluku a hudebního smogu, jehož účinky jsou kumulativní. Za pár desetiletí bude k luxusu patřit nejen čistý vzduch, čistá voda a volný čas, ale i ticho. A umění naslouchat, a tedy být šťastný, které s tím souvisí.
Abych byl trochu pozitivní:
Taková klasická indická hudba, javánský gamelan, původní hudební kultura Taiwanu či Aboridžinců v Austrálii, šamanské zpěvy a alikvótní zpívání, lidová hudba či nástroje, jako je fujara či brumle, didžeridu, arménský duduk, skotské a irské dudy, skupinové šamanské bubnování, súfistické a dervišské obřady, to vše jsou případy hudby, která i dnes, na počátku 21. století, z léčebného a harmonizačního hlediska, funguje.

Kdy tedy naše hudba ještě fungovala?

Našim babičkám, které měly přece jiné písničky na období půstu, jiné na žně, jiné na Vánoce, jiné na Velikonoce, to ještě fungovalo. Ještě před čtyřmi sty lety, v 17. století, tedy v době tzv. "temna", každý vesničan povinně chodil každou neděli do kostela a tam byl účastníkem živého koncertu a zpíval. Děti zpívaly ve škole hodinu denně. Každý učitel musel umět hrát někdy na desítku hudebních nástrojů. Polopatě řečeno, zatímco průměrný věk ve středověku byl jen asi třicet let, jezuité a benediktýni, kteří neustále zpívali a hráli na hodně hudebních nástrojů, se dožívali osmdesáti let.
V tomto smyslu také fungoval původní, neškolenými hlasy zpívaný gregoriánský chorál.
Z hudebního hlediska se to začalo kazit právě ve středověku, když se hudebníci a zpěváci začali předvádět, začali soutěžit. A pak, s vynálezem notového zápisu a klavíru, když bylo nutno sladit stále větší orchestry, přišlo tzv. temperované ladění. A začala cesta k hudbě, která je stále rychlejší, složitější, ale která stále méně léčí.

V čem je tedy problém? Co je to temperované ladění?

Všechny dnešní piana a syntezátory jsou, z hlediska přirozených, dalo by se říci vesmírných harmonií, falešné. Klávesový nástroj, na rozdíl od lidského hlasu, nebo smyčcových nástrojů, nelze naladit v čistých intervalech.
Ladič, který vám přijde naladit piano, ho vlastně intervalově rozladí. Používá se systém tzv. rovnoměrné temperatury, kdy oktáva je rozdělena na dvanáct stejných dílů. Výsledkem je, že dokonale čistý, a tedy léčivý, je jen jeden jediný interval, sama oktáva. Ostatní jsou rozladěny, např. kvinta je zúžena, velká tercie roztažena, malá tercie zmenšena atd., aby se písničky daly zahrát i s jinými nástroji v různých tóninách. Matematicky vzato, když sečtete frekvence jednotlivých intervalů, dostanete součet vyšší, než je frekvence příslušné oktávy.
Zjednodušeně řečeno, ve jménu hudebního předvádění jsme opustili přirozené harmonie, přirozený rozsah hlasu zpěváků, a násilně se hudebně cpeme do takových vibrací, která nám spíše škodí, než pomáhají.
Ono se o tom dost špatně píše, ideální by bylo, aby si člověk mohl poslechnout, jak zní jednotlivé akordy v současném ladění, a jak zněly kdysi. Mimochodem, už se vyrábí digitální varhany, malé a překvapivě levné, na kterých si může hráč zvolit všechny parametry, a tak simulovat ladění a dozvuk a další vlastnosti, a získat tóny a ladění, ve kterých se hrálo ještě v 17. a 18. století. Zážitek je to až neskutečný...

Hrajete na tibetské mísy. Co je na nich tak zázračného? Proč vás tak zaujaly?

Ono to s tím temperovaným laděním úzce souvisí. Tibetské mísy, jako kovový nástroj, vyrobený ze slitiny sedmi kovů, jsou producentem celého obrovského spektra přirozených frekvencí. Mísy vždy ladí. A jsou zdrojem těch frekvencí, kterých se nám, zápaďanům, již celá desetiletí nedostávalo. Proto nám je zvuk tibetských mís, právě tak jako zvuk didžeridu nebo alikvótního zpěvu, tak tělesně a mentálně příjemný. Proto jsme jím tak fascinováni.
Pro Tibeťany je hudba ještě i dnes něčím vysoce duchovním, a ani by je nenapadlo poslouchat ji pro jen tak pro zábavu. Hudba jako kulisa - to je až vynález čínských obchodníků a imigrantů, kteří ve Lhase pouští z tranzistorů pop písničky od rána do večera jako my na Západě.
Zpět k mísám. Například železo, jeden ze sedmi kovů slitiny, ze které jsou mísy tak tajemně vyrobeny, je meteoritického původu. Podle Tibeťanů tak v každém zvuku mísy zní i zákony vesmíru. Na mísy je hrát velmi jednoduché, a čím člověk umí lépe naslouchat, čím je čistší, tím více mísa zní. Když třeba udeříte paličkou na hranu mísy a tou pak pohybujete blízko středu svého těla, souběžně s páteří, od břicha nahoru, až nad hlavu, uslyšíte, jak zvuk mísy reaguje na energetická centra lidského těla, tzv. čakry. Přitom zvuk mísy zároveň dodává vašemu tělu spoustu přirozených frekvencí. Navíc, když mísu držíte ve své levé ruce (v pravé máte paličku), zvuk mísy se šíří dvěma způsoby. Jednak tou obvyklou cestou, vzduchem, ušima, do center sluchu v mozku, ale zároveň přímo a rychleji, vodou v buňkách tkání a svalů ruky, ramen atd. Zvuk se totiž ve vodě šíří třikrát rychleji než ve vzduchu. Navíc v tomto tak obvyklém případě nás většiny praváků okamžitě stimuluje spíše pravou, námi podceňovanou mozkovou hemisféru. Atd. atd.

Zpíváte a propagujete mantry. Co to je mantra? Co je na zpěvu manter tak výhodného?

Mantra je jen několik slov nebo vět, původně v sanskrtu, které se zpívají neustále dokola. Právě jednoduchost a ono opakování působí relaxačně.
Dnes víme, že jakékoliv zpívání, jednoduše řečeno, jakékoliv uvolnění hlasivek, uvolní emoční bloky. Dobrým příkladem opačného jevu je tréma. Když máte trému, máte stažené svaly v hrdle, a blokujete přirozený průchod všech energií. Jste-li právě na stupínku před učitelem z fyziky, nevzpomenete si ani na to, co jste ještě večer měli nabiflováno. Přitom by stačilo, třeba hlasitým vzdechem s klesajícím tónem hlasu, uvolnit hlasivky, a emoční bloky by zmizely jak pára nad hrncem.
Mantra je takové hlasové a emoční vyčištění těla a duše. Součást jakéhosi rituálu, který nám tady dnes tak chybí. Nezpíváme si. Nezníme. Kdo nezpívá, usychá. Nejen tělesně, ale i mentálně a intelektuálně. Dnes za nás zpívají v masmédiích profesionálové, ale to není ono. Naše děti už nedokáží zazpívat jedinou písničku. Jejich mozky krní. A to je velmi nebezpečné jak pro ně, tak pro celou společnost. To, že stále víc lidé začíná i u nás zpívat mantry, považuji za počátek návratu k přirozenému stavu věcí.
Zpěv mantry je navíc dokonalým dechovým cvičením, dále relaxací (mozek se nezabývá obvyklými desítkami myšlenek současně se všemi emočními brzdami, v důsledku čehož se např. obnovuje práce imunitního systému), a laděním na kolektivní vlnu celé komunity.


Zdroj: internet