Pomoc hledající u pátera Pia

27.09.2015 11:24




Páteru Piovi přicházejí děkovat lidé ze všech zemí; jednou přijeli i manželé ze Švýcarska. Paní mi vyprávěla, že těžce stonala s páteří, trpěla hrozné bolesti a musela spát na prknech stále na témž boku; odborníci si s ní nevěděli rady. Příbuzní jí půjčili knihu o páteru Piovi; předtím o něm neslyšela. Plná důvěry mu hned napsala a dostala odpověď, že se za ni modlí a žehná jí. Za několik dní, bylo prý asi pět hodin ráno, měla pocit, že není v místnosti sama. Pocítila překrásnou vůni - ale zároveň strašnou bolest v páteři. Ani nestačila vykřiknout a spatřila před sebou ruku, na ní leželo několik drobných předmětů připomínajících žlučové kaménky. Ruka zmizela a opět se rozlila lahodná vůně; v témže okamžiku byla zdravá. Vydala se s mužem poděkovat. Po šestnácti dnech přišla na manžela řada ke zpovědi; ptal se pátera Pia, zda to byl on kdo uzdravil jeho paní. Dostal pokorně rozpačitou odpověď: "No, a udělal jsem to snad špatně? Teď se zas klidně a šťastně vraťte do Švýcar!"

Vážený římský lékař přivezl k páteru Piovi svou manželku v posledním stadiu rakoviny a řekl mu: "Padre, jsem lékař a vím, že žádný člověk jí nepomůže; pomozte svou modlitbou! Nevrátím se, dokud nebude zdráva." Pius se vyhnul odpovědi. Když jsem však u něho byl v červenci 1957, potkal jsem tuto paní zcela zdravou a plnou síly!

Dr. Sanguinetti, hlavní pomocník pátera Pia při budování kliniky, přišel jednou večer na návštěvu. Páter Pio ho upozornil, aby dal do pořádku všechny nemocniční písemnosti. Když mu na druhý den lékař hlásil, že všechno souhlasí, povzdechl si Pio: "Ach ta hrozná noc!" Lékař mínil, že si ztěžuje na bolesti a nabídl mu pomoc. "Zrovna ty tu chceš se mnou zůstat, abys mi pomohl? Jen jdi klidně domů!" O jedné v noci byl v klášteře poplach; dr. Sanguinetti totiž umíral na infarkt. Jeden z kapucínů mu ještě stačil udělit svátosti nemocných. Páter Pio věděl, že lékař musí té noci zemřít, a plakal pro něho. Pohřbu jsem se zúčastnil.

Těžce nemocný člověk prosil o motlitbu. "Budu se modlit za tvé uzdravení - jen se však nedávej operovat!" Manželka jej však po krátkém čase přiměla k operaci - prý se tak uzdraví rychleji, než kdyby čekal na modlitby pátera Pia. Muž při operaci zemřel.

"Padre, povězte mi, proč jsem stále tak nemocná, trvá to už třicet let - vedu sice domácnost, ale jde mi to těžce." "Važ si toho, je to velká milost, že tě Pán vyvolil pro utrpení! Máš přece dva bratry, kteří vedou špatný život, a ostatní příbuzní také za moc nestojí. Pro spásu jejich duší budeš trpět ještě dva roky a pak se uzdravíš. Utrpení je velký dar, i když to někdy nechápeme."

K větší slávě Boží a z vděčnosti k páteru Piovi uvedu nyní svůj příběh; snad rovněž posílí vaši víru. V důsledku dlouhého válečného zajetí na Sibiři jsem na smrt onemocněl; vrátil jsem se sice domů, ale můj stav se na jaře 1953 velmi zhoršil. Měl jsem otevřené plíce, chrlil jsem krev, trpěl jsem horečnatými stavy. Ještě horší to bylo se srdcem, podle vyjádření lékařů to bylo těžké poškození srdečního svalu. Také ledviny, játra, slezina, žlučník i žlázy byly těžce zasaženy. Po silném chrlení krve jsem už stěží mluvil a čekal jsem na smrt. Přijal jsem svátosti nemocných. Pak jsem ve snu spatřil pátera Pia. Dal mi na srozuměnou, abych k němu přijel. Řekl jsem si: dnes závidíme současníkům svatého Františka či svatého faráře z Arsu a jiných, proč bych tedy neměl jet za stigmatizovaným kapucínem, když se říká, že tolik lidí se u něho uzdravilo? Věděl jsem však jen tolik, že kdasi žije jakýsi páter Pius, který má na těle Kristovy rány, nic víc. Chtěl jsem ho tedy ještě před smrtí spatřit; bylo mi jedno, zemřu-li ve Vídni nebo v Itálii. Velkým zázrakem bylo už to, že jsem se k němu dostal. Italsky jsem znal jen maličko, přesto mi však radili, abych se u pátera Pia vyzpovídal. Konečně na mne přišla řada. Po zpovědi se na mne páter Pius smutně zahleděl: "Jsi neuzdravitelně nemocen, není ti pomoci; čeká tě smrt!" a přitom abych lépe rozuměl, mi ukazoval na chorá místa. - Ba ne, neumřeš; beru tvé bolesti na sebe uzdravíš se!" Byl jsem tak ročilen, že jsem se nezmohl ani na "zaplať Pán Bůh." V noci jsem měl opět sen: dva mladíci nesli na nosítkách pátera Pia, ležel v bolestech a jakoby v posledním tažení; jeho smutný pohled plný dobroty, vyjadřoval: vidíš, pro tebe jsem to všechno vzal na sebe. ... Dnes jsem opět zdráv!

Otec Pius pomáhá i duším v očistci. V klášteře se všechno uložilo k spánku, jen několik duchovních ještě dlelo v hovorně. Tu se z chodby ozval potlesk zástupu, radostné podupávání a skandování: "Ať žije Pius!" Jeden hleděl na druhého, co se to děje; páter kvardián poslal jednoho bratra podívat se, je-li zavřená fortna; vše bylo v pořádku. Napadlo je tedy jít za páterem Piem; když na něho naléhali, podal jim toto vysvětlení: "Byl tu milí bratři, velký zástup vojáků padlých v poslední válce. V minulých dnech jsem se za ně hodně modlil, tak se tu cestou nahoru do nebe zastavili mi poděkovat." Jindy se vyjádřil, že cestou po silnici ke klášteru za ním putuje více mrtvých - tj. duší v očistci - než živých.

Bratři novicové se bavili v klášterní zahradě; objevili zraněného ptáka a chtěli mu pomoci; schoval se však do hromady dřeva. Počali hranici rozebírat, avšak ozval se zvon, svolávající do chóru. Po modlitbě je potkal na chodbě páter Pius a tři z nich si s úsměvem vzal stranou: "Mně se zdá, že jste místo na modlení mysleli víc na toho ptáka v zahradě!" Páter Pius má lidi rád. Jak řekl: "Kdyby to šlo, nechtěl bych do nebe dřív, dokud bych tam nedostal všechny své děti!" Snažme se, abychom se tam mohli jednou v Kristově náruči s ním setkat.

 

(z publikace 'Informace o páteru Piovi' - Karl Wagner 1966)


Kontakt

Léčivá síla na planetě Zemi Jiří Sedláček
leciva.sila@centrum.cz