Revoluce v lékařství - 3. kapitola

12.03.2016 19:03

 

Učení Bruna Groeninga
Tajemství Bruna Groeninga odkryto vědou?

Bruno Groening byl často označován v novinách jednostranně a se značně ironickým podtónem jako "zázračný doktor Groening". Ale o Groeningově učení se nehovořilo nikdy. Úloha snižování významu osobnosti Bruna Groeninga nebyla pro protivníky jeho učení z doktorských řad velmi těžká a to z toho jednoduchého důvodu, že jeho osobnost byla už tak jako tak zafixována ve veřejném mínění jednostranně v obraze léčitele či nějakého zázračného doktora. 
Úspěšná léčení byla přiznávána, byla ale výlučně spjata s onemocněními podmíněnými duševně. Zprávy, ze kterých mohlo být zřejmé, že jeho úspěchy jsou očividně větší než ty, které byly dosaženy léčbou doktorů, byly buďto popřeny anebo odsunuty na vedlejší kolej masové psychózy. Z tehdejších dokumentů jsem vypozoroval, že byly vyvíjeny snahy dokázat veřejnosti, že lékařská věda je schopna začlenit Groeningovo působení do lékařských souvislostí a jsou jí i zjevné a vysvětlitelné příčiny tohoto dění hraničícího jakoby se zázrakem.
Toto zaměření je jasně patrno i z titulní strany časopisu "Revue"z října roku 1949, kde můžeme číst:
"Groeningovo tajemství odkryto vědou." Toto zařazení Groeningova působení do obvyklých lékařských myšlenkových schémat, která budila dojem absolutní bezproblémovosti, způsobilo, že se v širokých kruzích neprojevila nutnost podrobit dění kolem Groeninga důkladnějším zkouškám nebo průzkumům. Vždyť co mohlo přinést ještě nového, když jej věda už tak jako tak prohlédla?
Objektivní pozorovatel, který se děním kolem Bruna Groeninga zabývá bez ohledu na výše uvedené skutečnosti, musí chtě nechtě přiznat, že lékařský slovník je příliš chudý na to, aby podal uspokojivé vysvětlení k událostem souvisejícím s tímto mužem. Zprávy o vyléčení, které každou souvislost se sugestivním ovlivněním léčené osoby spolehlivě vylučují a mnohonásobná svědectví o nezvyklých duševních schopnostech Bruna Groeninga jsou očividnými důkazy, které dokazují existenci síly, která byla vědou doposud tvrdošíjně popírána. Při důkladnějším sledování projevů Bruna Groeninga vystupuje na denní světlo rozpoznání takových příčin zdraví a nemoci, které bychom marně hledali v naučných lékařských knihách. Poznáním, které je tak nekompromisně a srozumitelně představováno a přesto budí pohoršení, jsou tedy vědomě uváděny v pochybnost podstatné složky celospolečenského světového názoru.
Výpovědi Bruna Groeninga mají tak ucelený charakter, který nese očividně známky učení, takže považuji za smysluplné vyjadřovat se v dalších kapitolách této knihy o jeho působení jako o "učení Bruna Groeninga".
Bruno Groening: "Existence Boha je holá skutečnost."
Následující popis učení Bruna Groeninga vznikl na základě původních pramenů (osobní projevy Bruna Groeninga), písemností z jeho doby a informací, které jsem získal při osobních rozhovorech se svědky všech událostí. Snažil jsem se přijít k duchu jeho výpovědí tak blízko, jak jen to bylo možno. Většina lidí věří, že jejich hlavním znakem je jejich viditelné tělo. Bruno Groening viděl naproti tomu v lidském těle jen nástroj, který je schopen působit v oblasti materiální. Byl přesvědčen o tom, že člověk je ve skutečnosti duch, který má duši a ta může žít na zemi jen ve spojení s materiálním tělem. Nekompromisně zde poukazoval na vyšší duchovní existence. Duchovní roviny lidského pozemského bytí nebyly pro něj teorií, byly pro něj živou skutečností. Prožil ji sám v sobě a díky tomuto prožití rostlo i jeho přesvědčení a jeho vědomosti o hlubokých souvislostech mezi zdravím a nemocemi. Tato věda není nová, tak vždy zdůrazňoval, je to jen část pravědy, ke které v dnešní době ztratila většina lidí přístup.
"Nevím mnoho," řekl jednou v jednom ze svých proslovů ve společnosti ve Springe, "nevím o nic víc, než druzí, vím ale jedno a to je to, co dnes už lidé neví. Právě proto vidím svou povinnost každého jednotlivého člověka poučit, ke komu patří, co je za stvoření a jak má přijímat sílu Stvořitelovu, aby se s její pomocí stal pánem svého těla."
Existence Boha byla pro Bruna Groeninga skutečností. Z tohoto vnitřního vědomí rostlo vědomí existence všemohoucí moci, na kterou již mnoho lidí nebylo schopno věřit: "Cítím se zavázán podat lidstvu vysvětlení. [...] A kdyby jeden z vás chtěl tvrdit, že Pán Bůh neexistuje, nechám se rozčtvrtit! Nikdy se od své víry neodvrátím."
V jeho případě nezůstávalo jen u zbožných slov, chtěl vést lidstvo k tomu, aby samo znovu zažilo, že tento odcizený Bůh může pomoci a chce také pomoci, jestliže mu v tom člověk sám nebrání. Z tohoto důvodu viděl prvotní úlohu svého působení v tom, aby umožnil všem pomoc hledajícím přístup k této rozsáhlé léčivé síle, síle tvůrčí, síle, kterou nazýval léčivým proudem.
Přijímání Stvořitelovy síly
Ve většině případů hovoříval ještě před projevy Bruna Groeninga k pomoc hledajícím osobám jeho spolupracovník, který je svými pokyny připravoval k přijímání léčivé síly. Tyto předpoklady musely být splněny, mělo-li být dosaženo úspěchu. Přítomní nesměli křížit ani nohy ani paže, myšlenky měly být zaměřeny k něčemu pěknému a příjemnému. Přitom měl každý pozorovat, co se děje v jeho těle.
Bruno Groening shrnul tuto prosbu v následujících slovech: "Kdybyste se prosím nyní zaměřili na své tělo a při opravdu dobré vůli mu mohli věnovat veškerou pozornost. Když už všem svým spoluobčanům radím, aby každý jeden z nich své tělo neznetvořoval, aby nekřížil své nohy, neboť k tomu ho Bůh nestvořil. Zde chcete přijímat to nejcennější, proto musí každý sedět s otevřenými dlaněmi a musí mít své toužebné přání v srdci, musí Boha prosit, aby mu dal to, čeho mu je opravdu zapotřebí. Když budete vždy takto činit, přátelé, budete přijímat nejen něco, budete přijímat a cítit to, čeho si vaše tělo žádá, co vaše tělo potřebuje."
Při rozhovorech s mnoha léčiteli jsem měl možnost pozorovat, že tito jednají stejným způsobem. Jeden léčitel z Brém mi řekl, že přišel zcela intuitivně na to, že léčivá síla proudí mnohem lépe, když člověk ruce a nohy nekříží. Jedna léčitelka mi líčila, že nemůže pracovat, když jsou končetiny přeloženy přes sebe. Má vždy pocit, jakoby se v ní něco hromadilo a nemohlo dále. Bruno Groening popsal tyto situace jednoduchými slovy. Léčivou sílu Boha označil jako léčivý proud. Je zajímavé, že většina osob, které přijímaly podle pokynů Bruna Groeninga léčivou sílu, ji popisují jako pocit brnění a velmi příjemného tepla, které proudí jejich tělěm. Pro lepší pochopení nabádal Bruno Groening své posluchače k tomu, aby si své paže a nohy představili jako elektrické vedení. V technickém přirovnání vede dotek dvou neizolovaných elektrických vedení ke zkratu. Podobná situace nastává v těle. Překřížené končetiny způsobují nahromadění energie, která nemá možnost proudit dále. Tímto způsobem se člověk z léčivého působení těchto sil vymyká. Tento jev je člověk dokonce schopen vnímat, je-li dostatečně citlivý. Některé osoby, kterých jsem se na jejich pocity vyptával, mi v této souvislosti popsaly velmi nepříjemný pocit, který se u nich dostavil a působil jako nějaký tlak či zácpa. Většina lidí není schopna vnímat tyto pochody v těle. Téměř všude lze pozorovat, např. při různých veřejných akcích, že více než 90% lidí kříží své ruce a nohy. Někteří dokáží přeložit své končetiny dokonce dvakrát. Toto držení těla je považováno za normální a dokonce za pohodlné. Člověk dokonce ani tímto špatným držením těla nepostrádá ztracenou energii, protože mu tato není vůbec známa. Poněvadž však tento stav nemá nepřetržité trvání (nejpozději při chůzi je odstraněn), bývá dosahováno určitého vyrovnání a poruchy se dostaví teprve až po delší době.
Léčivý proud: Sugesce či léčebná síla? Faktor "X" v působení Bruna Groeninga. Vraťme se zpět k učení Bruna Groeninga. Otevřené držení těla je tedy nutné k tomu, aby mohla být přijímána tvořivá síla. Vedle těla musí být plně otevřena i mysl, přičemž člověk upustí od negativních myšlenek, především myšlenek na nemoc a starosti a připouští si jen myšlenky pozitivní, kdy myslí na něco pěkného a příjemného a pozoruje, co se děje s jeho tělem. Bruno Groening nazval toto otevřené držení těla a vnitřní dění "zaměření"nebo "naladění". I zde použil k lepšímu porozumění srovnání v oblasti techniky. Skrze toto zaměření či naladění se člověk vědomě otevře léčebné síle, tvořivé síle, neklade žádné překážky této léčebné vlně, kterou mu Bůh vysílá. Bruno Groening srovnává lidské tělo s rádiem. Rádio potřebuje také určité "naladění", aby mohlo přijímat požadované vysílání.
Člověk přijímá léčivé vlny (léčivou sílu), jsou-li k tomu splněny všechny předpoklady. Většinou se dostavují tyto výše popsané pocity již poměrně brzy. Je zajímavé, že tyto pocity se nedostavovaly jen přímým Groeningovým posluchačům v době jeho života, také dnes jsou známy případy pomoc hledajících osob, které léčivou sílu pocítily a i přijaly. Jsou to však nejen pocity, které jsou podobny slabému proudu, často bývají popisovány jako pocity plné síly a lehkosti či pocity plného štěstí. Jiné osoby nepocítí naopak vůbec nic. Vnikání síly však není na vědomých pocitech závislé. Skrze mnohá pozorování se ukazuje, že se vyléčení dostavilo i u takových nemocných, kteří tyto pocity proudícího léčivého proudu neměli. Léčivá síla působila i přesto.
Jak však k takovým pocitům dochází? Tuto otázku si kladli vědci při výzkumné komisi v Heidelbergu v roce 1949, když chtěli pod klinickou kontrolou vyzkoumat léčivé působení Bruna Groeninga. Objevili podobnosti s autogenním tréninkem zdůvodněným hypnózou, který zpracoval v roce 1920 na základě svých dlouholetých zkušeností prof. J.H.Schulz. Při povrchním pozorování by člověk mohl tyto podobnosti akceptovat. Takzvané "drožkové sezení"při autogenním tréninku vyžaduje také otevřené držení těla. Paže a nohy nemají být překládány přes sebe, záda jsou volná, nepodepřená, ruce leží na stehnech. Při bližším pozorování však neuniknou některé rozdíly. Schulz označoval autogenní trénink vždy za "cvičnou cestu k samohypnóze". Z tohoto popisu jasně vyplývá nikdy nepopřený vztah k hypnóze. Pro Bruna Groeninga bylo svobodné rozhodování člověka nedotknutelné, proto byl také odpůrcem hypnózy a sugesce vůbec.
Schulz stejně jako Groening nabádá, aby se lidé hluboce soustředili na své tělesné pocity. Při autogenním tréninku jsou však tělesné pocity vyvolávány autosugescí. To znamená, že pacienti jsou vedeni k tomu, aby se soustředili na určité cvičné formule, aby ve své mysli vytvářeli opakovaně obrazy, až se stanou citelné. Používány bývají formule jako: "Pravá (levá) paže je těžká", "jsem zcela klidný (á)", "mé srdce bije klidně a mocně"- a podobné.
Ten, kdo tato cvičení provádí, si musí tyto formule ve své mysli přeměnit na výrazné živé obrazy. Pomocí tohoto opakovaného sebesugerování se dosahuje ovlivnění jinak neovlivnitelného vegetativního nervového systému, např. svalového nebo cévního napětí. V protikladu k autogennímu tréninku není v případě "naladění"nutná žádná autosugesce nějakých představových vzorů. Člověk, který se aktivně pokouší dosáhnout ve svém těle při autogenním tréninku určitých změn, je při "naladění"v učení Bruna Groeninga ten, kterému se něčeho dostává, je tedy jen příjemcem. Ne on sám způsobuje něco ve svém těle tím, že svému podvědomí vnucuje určité myšlenkové vzory, nýbrž zde působí takzvané "to"nebo "ono", zde působí Božská síla. Člověk v sobě nechává jednoduše působit a pracovat to "ono"a pozoruje toto dění ve svém těle a ve své duši.
Peter Drittler (31) z L. se naučil u jednoho lékaře autogennímu tréninku a praktikoval ho po dlouhou dobu. Obeznámil se také s učením Bruna Groeninga a začal se zaměřovat také na léčivé síly.
Jeho osobní zkušenosti potvrzují můj dojem, když mi podává tuto zprávu: "Dopis mé bývalé přítelkyně mne přivedl k učení Bruna Groeninga. Krátce poté, co jsem jej četl, mnou projížděl od hlavy až k patám ve vlnách proud, v němž jsem ihned rozeznal léčivý proud. V mžiku mne naplnily blažené a osvobozující pocity, jakoby v mém nitru docházelo k nějaké očistě. Totéž prožívám vždy v těch chvílích, kdy se na léčivý proud naladím. Zjišťuji také výrazné rozdíly v porovnání s autogenním tréninkem. Při něm se soustřeďuji na části těla nebo na stavy, kterých chci dosáhnout. Při "naladění"na léčivý proud umožním pozitivním myšlenkám a pocitům cestu do mého nitra, uvolním se a myslím jen na pěkné zážitky, řekněme na východ slunce. Přitom pozoruji své tělo a přijímám a vnímám proudění v celém jeho pozitivním působení. Učení Bruna Groeninga mi umožnilo vybudovat si niterné spojení k tomuto léčivému životnímu proudění, které je schopno vyléčit dokonce choroby podle lékařské vědy nevyléčitelné. Autogenní trénink toho schopen není. Upustil jsem od autogenního tréninku, i když ho už velmi dobře ovládám, poněvadž mi už nestačí to málo, to krátce trvající a to povrchní, co je mi tento trénink schopen poskytnout. Skrze příjem léčivých proudů se ve mně vyvinuly pocity, kterých bych autogenním tréninkem nikdy nedosáhl. Svou moc ztratilo nade mnou již kouření, alkohol a herní automaty, rovněž tak myšlenky na sebevraždu, deprese a strach ze zkoušek, které mne dříve tak trýznily, mne opustily a uvolnily místo optimismu a radosti ze života, což mi dříve bylo úplně cizí. Připadá mi, jakoby se skrze tuto sílu ve mně rozsvítilo světlo, jakoby skrze léčivý proud mým nitrem procházel proud života. Díky těmto dojemným zážitkům jsem nalezl znovu víru v Boha, kterou jsem již před lety opustil."
Je zřejmé, že se z otázky, kterou si medicínské kruhy jsou nuceny klást - odkud - stává světonázorový problém. Výklad Bruna Groeninga o působení vyšší moci, kterou označuje za Boží proud, otřásl světovým názorem vědecké medicíny, poznamenané oduševnělými pojmy materialistické éry. Ukázal něco nového, něco co vyžaduje myšlenkové přeorientování. Z historie jsou nám známy příklady, které svědčí o tom, že prosazení něčeho nového, co odporovalo soudobému světovému názoru, nemělo téměř nárok na úspěch. Když si člověk uvědomí, že první učebnice o psychosomatickém lékařství vyšla v roce 1943 a že přes všechny nové poznatky připadne mnohým lékařům ještě dnes zatěžko akceptovat myšlenku převahy ducha nad tělesným děním, není zatěžko si představit, do jaké míry muselo být pro Bruna Groeninga v r. 1949 obtížné přesvědčovat o správnosti podstaty jeho učení rozhodující vědecké autority tehdejší doby.
Vědci z Heidelbergu se snažili zařadit účinky léčivých proudů do svých myšlenkových systémů.
Prof. Fischer popisuje své dojmy z heidelberských vyšetření v jednom uzavřeném interview takto:
"Groening nevyvolává takovou autosugesci (jako např. při autogenním tréninku), nýbrž vytvoří nejdříve stav velmi silného a napjatého očekávání, přičemž podněcuje pacienty k pozorování všech pocitů na svých orgánech. Tyto pocity se dostavují ve většině případů samy od sebe, poněvadž jsou vyvolány právě tím napětím, které toto očekávání produkuje."
Příklad jednoho zcela neuspokojivého vysvětlení tohoto dění. Potíže, s jakými byly vyvíjeny snahy vtěsnat působení Bruna Groeninga do běžných formulací, jsou v dalších projevech prof. Fischera ještě výraznější. Pokouší se definovat ještě nějaký "mezistupeň", který se však zdá být ještě pochybnější.
"Groening zde vyvinul něco nového a sice nějaký mezistupeň, který je mezi autogenním tréninkem a sugescí dosaženou pomocí cizí osoby."
Působení nějaké vyšší síly bylo popřeno, pocity měly být výsledkem nějaké zvláštní formy sugesce Bruna Groeninga a tak se tedy mohlo na veřejnosti s čistým svědomím tvrdit:
"Groeningovo tajemství je vědou odkryto."
Zcela na okraji veřejné diskuse stálo o několik let později čestné prohlášení známého psychoterapeuta dr. G.R.Heyera, který dal jasně najevo to, že působení Bruna Groeninga přesahuje dalece hranice sugestivního působení na člověka v psychoterapii a "nějaká zcela vzdálená podobnost existuje sice, ale jen v podstatě těchto jevů."Tvrdil, že "si člověk mnohdy z přespříliš vysoko postaveného vědeckého hlediska nemůže dovolit mýlit se do takové míry, aby popřel zcela léčebné účinky sil, o kterých nemá důkladné znalosti a tím se dopustil staré a nebezpečné chyby, když by povýšeně tvrdil, 'něco takového neexistuje [...],' nebo ale 'to jsme věděli přece už dávno [...]!' " Přiznal existenci ještě jedné neznámé veličiny, která je v působení Bruna Groeninga podpůrným faktorem. Nazval ho "veličina X."
Bruno Groening hovořil ve vší otevřenosti na veřejnosti o této neznámé veličině, která byla vědou z větší části popírána, vždy, když byl dotazován, jak se dá dění kolem něj vysvětlit. Říkal:
"Ne já léčím, nýbrž 'to' vede v člověku skrze mé učení o víře k jeho uzdravení" a "mně neděkujte, děkujte Bohu."
V jednom projevu popsal své působení takto: "Jsem připraven předat vám sílu, která mi byla dána ne od lidí, nýbrž skutečně od samotného Boha, abych mohl lidem pomáhat, abych je mohl léčit. Neříkejte prosím ale nikdy, že jsem vás vyléčil já. Ne! Víra v Boha, spojená s Pánem, to je ta vlna, kterou jste přijali, která jde přes mé tělo nebo skrze něj. Jsem jen malý zprostředkovatel, nic víc, maličký transformátor. Můžete ode mne tento proud mít a záleží jen na vás samotných, jak ho v sobě necháte působit."
Tato slova svědčí o osobní pokoře a o hlubokém poznání vyšších zákonů. Toto "to,ono", léčivá síla Boha, to bylo to nové a zároveň prastaré z jeho učení. Toto "to"předávat vědomě lidem, byla jeho úloha, v tom viděl své poslání. Nezávisle na Brunu Groeningovi nacházejí i dnes mnozí léčitelé stejná nebo podobná slova, kterými vysvětlují své léčitelské působení. Margarete Rauerová, léčitelka z Wuppertalu se vyjadřuje v knize Anity Höhnerové "Duchovní léčitelé dnes"o tom, že ona sama nikdy neléčila, to je možno jen Ježíši Kristu, ona byla jedině jakýmsi kanálem, kterým božské síly proudily. Stejně jako Bruno Groening odmítá i ona slovo "zázrak"jako označení pro tuto sílu.
Anita Starková, léčitelka ze Švýcarska, podává zprávu ve stejné knize: "Cítím to sama, jak mnou něco prochází [...], pociťuji to, jako bych seděla na mraveništi [...], někdy pociťuji chlad, někdy teplo."
Ještě jedna léčitelka, Erika Blöchingerová ze Švýcarska zdůrazňuje, že tato síla nepřichází od ní. Mnozí pomoc hledající míní, že tuto sílu vnímají jako nějaké světlo. "Pociťují proudění energie, které je zasahuje jako světelné paprsky [...], mají pocit tepla a cítí se přitom volně a blaze."
V Anglii se spojili léčitelé ve spolky. Jeden z nich se jmenuje "Národní federace duchovních léčitelů"a je v něm sdruženo 4000 z počtu asi 20 000 léčitelů z celé Anglie. Je-li těmto "duchovním léčitelům"ve Velké Británii kladena otázka - "odkud"jejich léčebné síly přicházejí, odpoví tito zpravidla stejně, že ne oni sami léčí, nýbrž jsou jen zprostředkovateli Božských sil a proudů, které pronikají celým Kosmem.
"Regulace"- očista těla?
Když se Bruno Groening po svých projevech přítomných tázal, cítí-li něco ve svém těle, popisovali tito často bolest, která byla během jeho projevu podstatně větší, než obvykle. Při takových výpovědích bylo možno pozorovat určité potěšení, které mu tato skutečnost očividně přinesla, což přivádělo mnohdy pomoc hledající osoby v údiv. Přišly sem především proto, aby se bolestí zbavily a ne proto, aby v jejich vystupňování viděly či nalezly něco dobrého. Bruno Groening nazýval tyto reakce, vyvolané pronikáním léčivého proudu do těla a právě tímto jevem zintensivněné, nebo také změnu daných potíží, jako "regulace".
Vyjadřoval se o tomto fenoménu takto: "Regulační bolest je velmi nutná. Jednotlivci dostanou často strach, když se tyto regulační bolesti dostaví, že se nemoc zhoršuje. [...] Někteří se toho dokázali hned chytit a říkali: ' Namísto uzdravení si od něho lidé odnášejí nemoci.' - Proto upozorňuji stále a znova, dostavíli se regulační bolesti, musíte je trpělivě snášet. Neděje se nic špatného, jenom to, že se člověk uzdravuje." Bruno Groening viděl v regulacích očistný proces, reakci, která se dostaví tehdy, když léčivý proud zasáhne místa v těle a v duši, která byla postižena poruchou, t.zn. nemocí. Regulační bolesti mohou být považovány za vnější příznak proměnného procesu nebo za obnovu porušených tělesných a duševních funkcí. Často se projevují jako bolesti nebo také tím, že se již existující příznaky nemoci stávají výraznějšími, někdy zase slabšími, jindy jsou pociťovány ve změněné formě. Dostavit se však mohou i takové reakce jako je průjem, zvracení, horečka nebo pocity všeobecné slabosti. Nastanou-li regulace, je to vždy dobré znamení, neboť se stává zřejmým, že pacient na léčivou sílu reaguje a v jeho těle právě začiná probíhat očista. Anna K. (59) z W. byla již více než 13 let ochrnuta na levé straně, což byl následek mrtvice s krvácením v pravé části mozku. Když ve svém těle přijala poprvé léčivý proud, pocítila brnění a přitom se dostavily bolesti v pravé (!) části hlavy. K pochopení tohoto jevu je třeba mít znalost v anatomii člověka a vědět, jak pracuje mozek. Dojde-li k ochrnutí levé části těla, jsou porušeny mozkové buňky pravé mozkové hemisféry, neboť nervové dráhy se v mozkovém kmenu kříží a vycházejí na opačnou stranu, takže svaly levé poloviny těla jsou zaopatřovány mozkovými buňkami pravé mozkové hemisféry. S úžasnou precizností tedy nastaly i regulační bolesti přesně v té části hlavy, kde došlo před 13 lety na základě mrtvice ke zničení mozkových buněk.
Každému čtenáři musí být jasné, dočetl-li se až k tomuto místu, že není v žádném případě namístě tvrdit, že působení léčivé síly je jen následkem nějakého klamu, iluze či sugesce. Z hlediska medicíny nejsou nervové buňky schopny regenerace. Zmizení organického nervového ochrnutí, které trvalo více než jedno desetiletí, během několika málo dnů, není vysvětlitelné. Právě zde se ukazuje působení léčivé síly, která v těle působí podle svých zákonů a v jejíž moci je i náprava zřejmých poruch organických.
Christa Leiendeckerová (33) z K. mi řekla o svém vyléčení: Již od dětství měla astma, od svého dvanáctého roku sennou rýmu, roky byla alergická na vlašské ořechy a kromě toho trpěla na noční křeče v nohou. Ještě tentýž večer, kdy se v květnu 1981 dověděla o učení Bruna Groeninga a kdy svého ducha zaměřila na léčivou sílu, se u ní dostavily silné dýchací potíže. Den nato byla z astmatu vyléčena, záchvaty se více nedostavily.
Dvanáct let již žije bez této nemoci. Několik dnů po zmizení astmatu následovalo i druhé vyléčení. Během jedné procházky se u ní náhle dostavily typické příznaky senné rýmy, a to v podobě silného slzení a svědění v pravém oku. Něco takového dosud ještě nezažila, vždy bývaly postiženy obě oči a teklo jí silně z nosu. Pevně věřila, že se jedná o regulace, které jí pomohou zbavit se těchto dlouholetých potíží. Silné svědění a slzení pravého oka bylo jen vnějším znamením tohoto očistného procesu. A skutečně bylo pravé oko příštího dne čisté a senná rýma se od tohoto dne nikdy více neobjevila. Znovu je jí tak umožněno běhat v létě po rozkvetlých loukách a těšit se z jejich krásy. Třetí vyléčení z alergie na vlašské ořechy následovalo teprve na podzim roku 1981. Najednou se u ní dostavil silný pocit, který jako by jí říkal, že jí ořechy nemohou uškodit. Při prvním kousku, který snědla, zůstalo její tělo bez jakékoli reakce. V následujících dnech jedla znovu menší dávky vlašských ořechů. Při druhém kousku nastaly obvyklé příznaky: Svědění po celém těle, reakce sliznic a horečka. Paní Leiendeckerová byla ale opět vnitřně přesvědčena, že se jedná o regulace, že tyto projevy patří k očistě jejího těla.
Sama o tom říká: "Při čtvrtém soustu nastaly tak silné regulace, že jsem měla pocit, že moje hlava roste do závratných velikostí. Měla jsem rovněž pocit obrovské horkosti, kdy mi však zárověň bylo chladno. Protože jsem byla pevně přesvědčena, že se zde jedná o mou poslední očistu, nepoužila jsem žádnou mast. Tento stav trval toho večera několik hodin. Příštího rána nebylo po všem ani památky. Od té doby jsem plně osvobozena i od těchto potíží a mohu jíst bezstarostně všechno."
Ani dnes, po dvanácti letech není po těchto onemocněních nikde ani stopy. Noční křeče zmizely v červenci 1981. V tomto čase se u ní dostavily silné křeče a to během dne, při jednom sezení ve společenství hned poté, co se naladila na příjem léčivé síly. Tyto křeče trvaly s přestávkami až do večera. Christa Leiendeckerová věřila i tehdy, že se jedná o projevy očistného procesu a regulací v jejím těle, které jsou z vyléčením úzce spjaty a měla pravdu: Od toho okamžiku se u ní křeče nikdy více nedostavily.
Vnitřní proces regulace se po vnější stránce může projevovat velmi rozličnými příznaky. Regulace může nastat ve stejné formě jako je onemocnění, tak jak tomu bylo v případě astmatu, nebo se objeví v příznacích zcela netypických, jak tomu bylo u senné rýmy a u nočních křečí v nohách. Takový atypický průběh ulehčuje přirozeně celou situaci, člověk očekává léčivou reakci s důvěrou, poněvadž je mu podávána formou značně důraznou. K tomu se pojí ještě pocit nevysvětlitelné vnitřní jistoty, kterou ještě navíc mnozí léčení pociťují. Je to intuice, která nenechává člověka na pochybnostech, že se v jeho případě jedná právě o proces regulační, respektive o proces léčebný.
Ferdinand Duwe (44) z L. trpěl od svého šestnáctého roku bolestmi žaludku při zánětech sliznice břišní a stále nově se objevujícími žaludečními a dvanácterníkovými vředy. Z tohoto důvodu byl také osvobozen od povinné vojenské služby. Příslušné léky byly jeho denními průvodci životem, kteří ho však jeho strastí nebyli schopni zbavit, byli schopni jeho situaci do určité míry jen ulehčit. Bolesti ho často budívaly i v noci. Byl několikrát v nemocnici, ale ani tam se mu nedostalo pomoci. Operace odmítal. Podle předložených lékařských zpráv byla u něj prokázána chronická, respektive chronicky se opakující žaludeční a dvanácterníková choroba. Možné následky této chronické poruchy mohou být odpozorovány a dokonce i předvídány z osudů jeho nejbližších příbuzných. U jeho otce i u bratra došlo kvůli tomuto onemocnění k prasknutí žaludečních vředů. Jeho mladší bratr si stěžoval rovněž na stejné potíže a všichni jeho strýcové byli rovněž tímto onemocněním postiženi. Jednomu ze strýců byla z tohoto důvodu odoperována dokonce větší část žaludku (2/3 resekce), jiný na toto onemocnění zemřel. V roce 1988 se pan Duwe dověděl o duchovním léčení skrze učení Bruna Groeninga od svého spolupracovníka. Měl přání přesvědčit se na vlastní kůži. Jeho kolega mu v září 1988 vysvětlil, oč v tomto učení jde a ukázal mu, jak se má na příjem léčivé síly naladit. Pan Duwe byl ihned na svém těle schopen pocítit proudění léčebné síly. Každé ráno a každý večer se zaměřoval na příjem této síly. Byl také schopen uvěřit, že bolesti, které nyní ve svém těle pociťuje, nepatří více k jeho nemoci, nýbrž že jsou to bolesti regulační. V příštích dnech pociťoval sice tyto bolesti v plné síle, byly však jiné než ty, které mu byly tak známé. Byly sice mnohem silnější (!), netrvaly však nepřetržitě a přicházely v určitých odstupech. Tato odchylka od dřívějšího charakteru bolesti v souvislosti s přijímáním léčivé síly ulehčila panu Duwemu situaci a umožnila mu tak vidět správně v této vnější změně znamení vnitřního přeorientování v jeho těle, znamení léčení jeho nemoci. Od 10.10. až do 15.10. 1988 pociťoval pan Duwe každý den regulační bolesti, které byly stále silnější a přicházely ve stále kratších odstupech.
Popisuje, jak došlo k vyléčení: "Sobotní ráno toho týdne bylo pro mne zvlášť těžké. Musel jsem vstávat už ve tři hodiny ráno, protože mi už ve čtyři začínala služba. Regulační bolesti jsem pociťoval jako mimořádně silné. Nejraději bych se byl nahlásil nemocným, ale kde a u koho v tuto tak časnou hodinu? Sbalil jem si do tašky knihu: 'Zde je pravda o Brunu Groeningovi a o něm' a vydal se na cestu do práce. Hned po příchodu jsem se pustil do čtení, moje práce mi to totiž dovolovala. V sedm hodin jsem měl již přečtených mnoho stránek, četl jsem dále i přes silné bolesti. Pojednou jsem ve svém těle pocítil neobvyklou slabost, která se však rychle přeměnila v sílu. Začal jsem vnímat brnění, které přecházelo mým tělem od hlavy až k patám. Toto brnění jsem vnímal jako zvláštní, obdivuhodný a nádherný pocit. Když brnění ustalo, byly pryč i bolesti. Bylo to, jako kdybych stál celou tu dobu pod sprchou a voda ze mne všechnu bolest spláchla a odnesla. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem si vůbec uvědomil, co se se mnou vlastně stalo, co jsem právě prožil. Od této chvíle nezůstalo po mých bolestech ani památky. Na snímku, který byl pořízen krátce nato při jednom rentgenovém vyšetření, nebyl nalezen žádný vřed. Po desítkách let jsem byl osvobozen od svých bolestí a tento stav zůstal do dnešních dnů nezměněn. Jsem nyní zdravý a šťastný člověk, děkuji Brunu Groeningovi a všem těm, kteří mi pomohli věřit v Boha a v jeho Božskou sílu."
Paracelsus, proslulý lékař, věděl zřejmě také o fenoménu očisty a regulace těla bolestmi a to již na počátku 16. stol. V jeho písemnostech můžeme číst následující: "Kdo se chce uzdravit, musí myslet na to, že to bez bolesti nejde [...] a stejně jako získáváme v potu tváře svou obživu, tak je to i zde: V potu a bolestech budeme od nemoci oproštěni."
Také z homeopatie je znám pojem "první zhoršení". Po začátečním podání léků bývá často pozorováno, že stadiu zlepšování se zdravotního stavu předchází stadium, které nese symptomy zhoršení.
Friedrich Brechbühl, léčitel ze Švýcarska, vidí v léčení "aktivizaci sil, které vyvolají v těle nejprve obrannou reakci či zdání této choroby."Léčebné krize nazývá porodními bolestmi zdraví. Tyto jsou mu vždy potvrzením, že nemocnému může být pomoženo. Při rozhovorech s léčiteli se mi dostávalo dalších potvrzení těchto jevů: Léčitel Hossenfelder z D. mi sdělil své postřehy, ve kterých se bolesti v prvním stadiu zhoršily asi u 80% všech jeho pacientů. Toto zdánlivé zhoršení přetrvávalo pak často nějakou dobu, aby potom jedním rázem zmizelo.
Pro Eriku Petz, léčitelku z M., je počáteční zhoršení stavu u lidí, na které působila pomocí léčivé síly, přirozené. Je znakem toho, že pacient na tyto síly reaguje. Počáteční zhoršení nejsou ale k léčení nezbytně nutná, vyléčení nastávají mnohdy i bez nich.
Rudolf Thetter sděluje ve své knize "Magnetismus - prastarý léčivý prostředek"své zkušenosti, které získal jako léčitel. Mnohdy se mu zdá být těžké vysvětlovat pacientům, kteří u něho hledají pomoc, že je před jejich uzdravením nutné překonat období "krize". Říká: "Ani tak důrazné upozorňování na možné krize nebývá mnohdy dostatečně účinné, když se pak člověku donese často k jeho sluchu hned při jejím nástupu: Před zahájením léčení jsem nebyl docela zdráv, nyní jsem však opravdu nemocný. [...] '
Takové krize se dostavují často velmi bouřlivě. Mohou s sebou přinášet horečky, průjem až silnou běhavku, zvýšené nutkání k močení, závratě a únavu, silné pocení, těžkou nevolnost, nervózní podrážděnost, přechodnou nespavost, zesílenou nebo zeslabenou menstruaci. [...] Především jsou to ale syndromy nemoci samy [...], které náhle vykazují mnohonásobné zhoršení a není proto divu, že nemocný ztratí důvěru v takové léčebné postupy, které jeho stav očividně zhoršují."
Thetter je však obhájcem tvrzení, že tyto krize jsou přirozeným předchůdcem uzdravení, jsou neškodné a k vyléčení nezbytně nutné. Tyto krize jsou projevem "moudrosti plného působení"Božského podvědomí. Takto není nikomu možné předpovědět, jestli se krize dostaví, kdy se dostaví a jakým způsobem se projeví. Thetter vidí příčiny "krizí"v tom, že do organismu jsou v důsledku léčení přiváděny léčivé síly ve zvýšené míře. Nemocnému organismu jsou současně dodána k dispozici tzv. "pomocná vojska."Zdraví hledající člověk se cítí nabývat nových sil, dochází ke všeobecnému oživení v jeho organismu, což se děje tak dlouho, až je tento "schopen postavit se sám do boje proti nemoci." Posilněný organismus začne svůj boj, což znamená začátek odeznívání "krize". Zvlášť pozoruhodné je takové dění u nemocí chronických. V období krize se poruchy stanou akutními, po nich nemoc odezní.
"Nezmizí-li nemoc po prodělané krizi dokonale a zůstane v těle nadále, byť i v oslabené formě, je nutno přivolat pomocí přívodu nových léčebných sil krizi další. Takové krize se budou opakovat ve stále vzdálenějších časových odstupech a ve stále slabší formě [...] tak dlouho, až se dosáhne vítězství, tzn. až se dostaví dokonalé vyléčení nemoci."
Thetter zdůrazňuje, že je však na druhé straně bezpředmětné, obávat se těchto krizí:
"U valné části nemocí vystupují sotva znatelně jako slabé zvýraznění obrazu nemoci, někdy se nedostaví vůbec a přesto dochází i zde k vyléčení."
Dogmatický pohled na tento proces by nebyl vhodný a je nesprávný už z toho důvodu, říká Thetter, že "náš život není řízen námi, ale zákony, do kterých lidský rozum není schopen vůbec proniknout." Paní Mary Ehlenová (44) z B. zažila vyléčení bez regulačních bolestí. Od června 1991 trpěla bolestmi způsobenými rameno-pažním syndromem pravé ruky. Bolesti neustupovaly ani přes uvedení této paže do polohy klidu. Přidaly se k nim ještě bolesti páteře (chronické lumbago), které ji provázely po desítky let. Každé vstávání z postele bylo pro ni utrpením. Fyzikální terapie prováděná fangem (bahenní zábaly) a četné masáže přinesly jen zmírnění, nezabránily však tomu, aby se chronické potíže neopakovaly. V polovině roku 1991 se přidružily ještě bolesti žaludku, způsobené podle mínění jejího lékaře refluxem. Obdržela léky pojící kyseliny, které tyto bolesti zmírňovaly. Dne 31. ledna 1992 večer se paní Ehlenová dověděla o učení Bruna Groeninga a její bolesti zmizely do jedné ještě téhož večera. Od tohoto spontánního vyléčení zůstala až po dnešní dny úplně zdravá. Neužívá více žádné léky a je schopná se zcela bezbolestně pohybovat.
Význam myšlenek při "procesu regulace".
Bruno Groening zdůrazňoval neustále význam myšlenek v tomto přechodném období, vedoucímu k uzdravení. Samotný proces regulace je působen duševní silou a z tohoto důvodu je podřízen v obrovské míře vlivu myšlení každého jednotlivce. Jak jsem již výše uvedl, je pro příjem "léčivého proudu"nutné nejen "otevřené držení"těla, neméně důležité je i "otevření mysli". Skrze negativní myšlenky, např. starosti či myšlenky na nemoc se člověk přílivu blahodárných sil doslova uzavře, což může každý pozorovat lehce sám na sobě. Protože je regulační dění výsledkem průběžně plynoucí síly, je průběh této očisty těla plně závislý na nepřerušovaném dodávání léčivého proudu. Proto je nám zcela pochopitelné, proč Bruno Groening stále znovu připomínal a zdůrazňoval důležitost toho, jakými lidmi se léčení, hlavně v období jejich přeměny, obklopují.
Friedrich Retlov píše ve svém spisu "Léčivý proud Bruna Groeninga, jeho povaha a jeho působení"o tomto období přechodu: "Náš myšlenkový život je v období od počátku léčení až do doby, kdy držíme svůj zdravotní stav pevně ve svých rukou, nesmírně důležitý. Zvláště při léčení léčivým proudem Bruna Groeninga je tato podmínka neodmyslitelná, neboť dnešní materialisticky zaměřený svět tyto metody odmítá a představuje tímto svým postojem velké nebezpečí pro všechny nemocné, toužící po uzdravení. Svými od Boha odpadlickými názory a zlovolnými předsudky sugestivně zpochybňují učení a umění Bruna Groeninga, což vede k nabourávání víry v jeho působení nebo dokonce k úplnému zničení této víry v uzdravení. Že takové škodlivé ovlivnění, zvláště je-li nemocným přijato, klade překážky na cestě léčivým proudům nebo je dokonce schopno je zastavit úplně, je pochopitelné. Nejeden případ zpětného onemocnění stejnou nemocí nás vede k jeho počátku, na kterém nalézáme právě tyto ničivé síly všech těchto negativních myšlenek. Myšlenky jsou síly, které mají své určité kmity a vyzařování. Tak jako může oheň v kamnech vyzařovat buď blahodárné teplo nebo taky jedovatý kysličník uhelnatý, zrovna tak vysílá člověk právě prostřednictvím svých myšlenek ustavičně buďto zdravé, pozdvihující síly v případě, že myslí na dobro, nebo nezdravé, ponižující, podlehne-li myšlenkám zlým.
Jestliže je léčený člověk vytržen z harmonického okruhu dobrých, ochotných a nadějeplných lidí a je nucen být ve společnosti pochybovačů, nevěrců a pomlouvačů, může u něj dojít právě z těchto důvodů k zastavení léčby či ke znovuonemocnění. Příčiny takového pádu mohou zůstat skryté a nepoznané. Mlčení o započatém léčení duševní cestou je proto při změně prostředí považováno přimo za nutné a je označováno ve společnosti skeptiků a neznalců takového učení za moudrost nejvyšší. Mluvit o tomto dění je možno - a je to i moudré - teprve ale poté, kdy je období přechodu k plnému zdraví překonáno a nový zdravotní stav stojí na pevných základech. 
O podobných zkušenostech podává zprávu léčitel R.Thetter ve výše uvedené knize: "Velké zatížení pro léčené představuje již dostavivší se krize, která může vyvolat jeho první pochybnosti [...]. Celé jeho okolí, známí, vševědové, i pochybovači mohou přiložit polínko do ohně [...]. To vše zatěžuje léčenému jeho situaci [...] a již se stavějí do cesty léčivým proudům zatěžující překážky, které mají neblahé následky [...]. Nejlépe činí nemocný, když o svém léčení s nikým nemluví."
Síla myšlenek
Podstatnou část učení Bruna Groeninga tvoří věda o síle myšlenek. Jak bylo již dříve při procesu regulace naznačeno, mají myšlenkové procesy při léčení rozhodující význam. Porozumíme tomu lépe, když si uvědomíme, že Bruno Groening vidí ve všech myšlenkách působivé síly, které neponechají náš zdravotní stav bez následků. Negativní myšlenky člověka oslabují a způsobují při delším trvání jejich vlivu na duši a na těle poruchy, které se pak dříve nebo později mohou projevit jako skutečné choroby. Kladné myšlenky člověka obrozují, dávají mu sílu, povzbuzují a upevňují jeho zdraví. Bruno Groening nabádal své posluchače vždy k tomu, aby dbali na obsah svých myšlenek, aby kladné myšlenky podporovali a záporné si vůbec nepřipouštěli. Věděl dobře, že negativní myšlenky jsou velkou, mnohdy až nepřekonatelnou překážkou na cestách, které jsou určeny povzbuzujícím, blahodárným silám a navíc dělí člověka od Boha.
V jednom projevu je jeho varování obzvláště patrné: "Mějte se na pozoru před jakoukoliv zápornou myšlenkou! [...] Odvraťte se od ní a říkejte si pro mne za mne třeba sami k sobě: ,Nechci mít s touto zlou myšlenkou nic společného, chci jen myšlenky dobré!' Pak odvraťte pozornost od tohoto zla a pohleďte z okna, zahleďte se tam, kde to dobré, to skutečně Božské, bydlí. Jistě mi potvrdíte, že se občas zahledíte do přírody, že pozorujete, jak se právě na jaře vše probouzí a začíná růst, jak se vynořuje nový život, jak se před očima vše zelená [...]. A když tak celou přírodu bedlivě sledujete, začnete pociťovat a vnímat, že vás zlé myšlenky opouštějí - už jenom toto pouhé pozorování přírody vás spojilo s Bohem."
Bruno Groening si byl vědom toho, že většina lidí se zabývá spíše ze zvyku negativními myšlenkami, aniž by si uvědomili, jak si tím sami škodí. Nejsou to jen pocity strachu, nenávisti, závisti, žárlivosti, vzteku apod., které mají ničivý vliv na člověka a jeho mysl a které proto označil jako "zlé myšlenky". Jsou to myšlenky negativní, které lidstvo obírají o radost, pohodu, klid a mír. Do lidských myslí se vtírá jed starostí a smutku, sebepochybností a nespokojenosti. Také myšlenky ješitnosti a egoismu a jakékoliv myšlenky na nějakou špatnost, ať už se týkají vlastního života či života jiných, působí rušivě a ničivě na naši mysl. Podle Bruna Groeninga spočívala základní povinnost každého, kdo chtěl svou nemoc vymýtit z kořenů, v odvrácení se od takových zhoubných myšlenek a přiklonění se k myšlenkám dobrým, tvořivým. Zrovna tak je také neustálá myšlenka na nemoc velikou překážkou v jejím léčení.
Bruno Groening to ukázal na jednom jednoduchém příkladu: "Vezměte mísu, která je naplněna, jedno čím, řekněme třeba ovocem, které po několik dní stálo a nikdo si ho nevšímal, nikdo ho nepřebíral, až se zkazilo. Takové ovoce nemůže nikdo jíst. A teď přijde někdo a chce vám nabídnout ovoce čerstvé, zdravé. Byl by to velký nerozum, položit čerstvé ovoce na to zkažené, poněvadž by se velmi brzy zkazilo i to čerstvé. Jestliže chcete mít zdravé ovoce, musíte to zkažené nejdříve vyhodit. Ale to samotné by nestačilo. Musíte důkladně vymýt i mísu, která nese stopy zkaženého ovoce. Teprve potom je schopna přijmout toto zdravé ovoce. Srovnejte si tuto mísu s vašim tělem a ovoce s vašimi nemocnými orgány. Zdraví je to, co si tak snažně přejete. Je to ale nemožné, jestliže nejste schopni to zkažené odhodit, to znamená v tomto případě, když nejste schopni přestat zabývat se svými nemocemi."

Každá negativní myšlenka, každá myšlenka na nemoc brání v člověku přílivu léčivých sil. Myšlenka na zlo v jeho těle je jako "mlha", do které je zahalen a která nepropustí do jeho nitra světlo Božské síly, která by mu přinesla posilnění a očistu. Jestliže chce člověk přijmout dobro, musí se vnitřně vyprázdnit, musí se v myšlenkách dobrovolně od všech těchto negativních představ oprostit. Očista těla od negativních energií se uskuteční skrze příliv dobrých, kladných sil, které pak člověk přijímá ve velké míře v léčivém proudění.
Bohužel ale myslí příliš mnoho lidí na své nemoci nepřetržitě a považují to dokonce za normální a správné. Myšlenky krouží neustále kolem každého jednotlivého slova lékaře, bedlivě je pozorována každá změna ve zdravotním stavu a každému novému pocitu je věnována mimořádná pozornost, rostou obavy ze zhoršování nemoci. Mnozí lidé jsou myšlenkami na svou nemoc naplněni až do takové míry, že nejsou schopni zavést řeč na jiná témata. Aniž by to tušili, spojují se tak často přes své myšlenky právě s tím, co jim působí bolest a čeho by se nejraději zbavili a vnucují svému podvědomí obraz bídy a utrpení ze zhoršující se nemoci a sami tak k tomuto zhoršení přispívají. Nepřetržitě je bráněno jakékoliv léčivé síle v jejich tvůrčích úmyslech. Tito lidé pracují nevědomky pilně na tom, aby se jejich tolik obávané zlo stalo skutečností. Často se i přes mnoho dobrých terapií zdravotní stav těchto lidí zhorší. Ale jen málo z nich je schopno vidět pravou příčinu tohoto stavu a ještě méně těch, kteří by byli schopni hledat chybu sami u sebe. Nepochopitelná však zůstává i ta skutečnost, že také lékaři nejsou schopni vidět tyto souvislosti. Tímto způsobem je člověk zbavován zodpovědnosti za myšlenky s následky pro něj tak nebezpečnými.
Částečně se však začala i věda zabývat touto důležitou tématikou. Po psychosomatice se začalo vyvíjet v medicíně nové odvětví: Psycho-neuro-imunologie, která se zabývá zkoumáním vlivu myšlenek a pocitů člověka na jeho imunitní systém. Bylo zjištěno, že negativní myšlenky mají na něho velmi škodlivý vliv.
Ale přece není toto zjištění nic nového.
Již Paracelsus (1494 - 1541), velký lékař začínajícího novověku, hovořil o "vnitřním lékaři"v člověku, který stojí připraven na pomoc jako "vnitřní léčitel", přinášející, udržující a obnovující jeho ztracené zdraví. Působí v lidském podvědomí a je myšlenkami lehce ovladatelný. Negativní myšlenky působí zábrany, pozitivní myšlenky posilují naopak činnost spořádaných tvořivých sil v lidském organismu.
Diana Craigová, známá anglická duchovní léčitelka, která spolupracovala s nejproslulejším léčitelem Anglie Harrym Edwardsem, upozorňuje své pacienty stále znovu a znovu na moc jejich myšlenek, ať už v pozitivním či negativním smyslu. Je dokonce přesvědčena o tom, že každá nemoc je v podstatě způsobena sebou samým a to skrze destruktivní myšlenky, které uvedou tělo do disharmonie a nerovnováhy. Pro dosažení úspěšné léčby se musí každý jednotlivec snažit v prvé řadě o to, aby změnil své myšlenkové pochody, aby přeměnil negativní v pozitivní."
Francouzský lékárník Emil Coué (1857-1926) rozpoznal, že všechny léky, které byly provázeny poznámkami jako: "To je vynikající lék - s tím se vám velice brzy ulehčí - doktor vám nemohl nic lepšího předepsat"- apod., přinášely velmi rychle a spolehlivě kladné účinky. Z těchto svých poznatků vyvinul metodu uvědomělé autosugesce. Měl za to, že se v každém člověku nacházejí obrazotvorné síly, které můžeme označit za "jeho sluhy nejvěrnější a nejlepší."Jiní, kteří došli ke stejným závěrům, hovořili o "tajuplných pomocnících v našich nitrech"nebo o "vnitřních lékařích", kteří jsou ve svých činnostech pevně spjati s našimi myšlenkovými pochody. Coué poukázal také na nebezpečí negativních myšlenek, které působení vnitřních sil ochabují. Zpracoval pro své pacienty tzv. pozitivní autosugesce, slovní formulace, které si má člověk stále znovu a znovu opakovat a také v duchu obrazně představovat. Jedna z nejznámějších je:
"Cítím se den ode dne lépe." Coué mluví konečně o zákonu myšlenkového uskutečňování: "Každá myšlenka, která nás naplňuje, se snaží veškerou svou silou o své uskutečnění - samozřejmě pokud se drží v hranicích přírodních zákonů".
Rakouský lékařský rada dr. med. Erich Rauch převzal Couéovu metodu a píše k tomu ve své knize: "Autosugesce a léčba": "Nemáme ani ponětí o tom, jaké množství mocné síly v člověku dříme. Síly, které jsou schopny toho nejnemožnějšího, když je jen člověk pomocí své neomylné víry probudí a uvede do správných kolejí. Pak se ukáží jejich možnosti. V životě jednotlivce může hrát jeho silné vnitřní cítění až osudovou roli a může dokonce určit i jeho další vývoj. Tato role je mnohem důležitější než vše, co si jenom povrchně přejeme nebo co se domníváme, že si přejeme [...]. Nedostane se nám toho, co si přejeme, stane se to, na co věříme."
Dr. Rauch varuje důrazně před tím, aby se s ostatními lidmi o nemocech mluvilo a negativní myšlení a mluvení vidí jako "smrtelný prohřešek"proti vnitřnímu lékaři":
"Jakákoliv produkce projevů plných utrpení posiluje jen moc negativního nad námi a ztěžuje tak naše oproštění se ze spárů bolesti a utrpení." Dr. Rauch píše dále: "Dokonce průběh nejtěžších nemocí, jako je rakovina, může být závislý zcela podstatně na (myšlenkovém) sebeovlivňování se nemocného. To platí stejně tak pro nemoci akutní jakož i pro nemoci chronické, dokonce i pro infekční choroby, což také podtrhl ve svém projevu ve společnosti lékařské ve Vídni prominentní vědec, profesor V. E.Frankl:
'Imunní mechanismus každého člověka je řízen výlučně stavem jeho mysli.' Dokonce i utrpení na míle vzdálené všemu duchovnímu, jako jsou např. následky nehod a zranění či zlomeniny kostí, o čemž také píše známý profesor jedné kliniky A.Jores, jsou při svém hojení plně závislá na vnitřním naladění a tím i na myšlenkovém sebepůsobení zraněného."
Americký lékař dr. Simonton přijal rovněž do své lékařské práce poznatky o moci myšlenek. Jeho zkušenost vedly k vývoji metody, která připomíná léčitelskou cestu starou tisíc let, doporučovanou léčiteli a šamany, kterou ovšem dr. Simonton ze starých pramenů neznal. Podstatná pro jeho práci je technika vizualizace (obrazotvornosti), zvané též imaginace, která spočívá v tvoření silných živých obrazových představ v mysli, zaměřených žádoucím směrem, např. na dobrý zdravotní stav. Školí své pacienty v tom, aby si vedle svých obvyklých protirakovinových terapií navykli tvořit si v mysli živé obrazy, představující je jako zcela zdravé osoby. Od r. 1974 do r. 1981 vypracoval velkou studii s revolučními výsledky. Dokázal v ní, že pacienti, kteří se jeho terapii podrobili, žili v průměru jednou tak dlouho než jiní pacienti, léčení v nejlepších lékařských centrech, ale obvyklými terapeutickými formami. Srovnání se týkala vždy pacientů se stejnými chorobopisnými normami.
Jsou dokonce zprávy o tom, že se mu podařilo na jiných místech zachránit a částečně tímto způsobem vyléčit i pacienty, kteří byli prohlášeni za nevyléčitelné a tím vlastně odsouzeni k smrti.
Simonton přišel také k závěru, že především ničivé emoce jako je potlačený hněv, strach, beznaděj, vytvářejí v tělě živnou půdu pro bujení rakovinových onemocnění. Základní léčebný cíl spatřuje Simonton v přeorientování myšlení jeho pacientů. Snaží se jim vštípit do mysli poznatek, že nejdůležitějším faktorem v boji proti rakovině jsou oni sami a jejich pevná víra v sebe samé.
V jednom interview se vyjádřil ke své práci takto: "Moje celá činnost je výsledkem hluboké duševní přeměny, která se udála v mém nitru. Vyrostl jsem ve víře, že jsem od přírody špatný. Když jsem byl v počátcích své činnosti, dostalo se mi během jedné mé meditace do vědomí, že myšlenka, že jsem od přírody špatný, není správná. Nikdo není od přírody špatný. Od přírody je každý dobrý, poněvadž je stvořen ze stejné Boží hmoty. Bylo to pro mne hluboké poznání. Stalo se to v roce 1971 krátce předtím, než jsem pochopil, že jsme schopni změnit chemii svého těla, když dokážeme změnit své postoje [...]. Od té doby medituji pravidelně."
Tato skutečnost, že moc ducha je řízena myšlenkami se nachází již v učeních mnoha mudrců všech národů, žijících před tisíciletími. Ať to byli mudrci staré Indie či Číny anebo jiných národů, všichni si byli zajedno ve tvrzení, že ovládnutí a vedení myšlenek k dobru je klíčem pro vnitřní síly, zdraví a duševní rozvoj. Budha prý řekl: "Moc nad myšlenkami je mocí nad tělem, životem, osudem." To jenom dnešní věk zavál do zapomenutí v přílivu vědeckých objevů a nových technik tu úžasnou sílu, která v každém člověku dříme. Ale zákony neztrácejí svůj účinek tím, že nejsou známy. Následky vzniklé nerespektováním zákona duše se objevují v alarmující zřetelnosti.
Na druhé straně procitá spousta lidí ze zimního spánku zapomnění. Probouzejí se pod nátlakem své nouze a vnitřní prázdnoty. Zaměřují se sami na sebe a rozpoznávají v sobě znova tu osudovou moc jejich ducha, v dobrém i ve zlém. Moc vědomí a myšlení je rozšiřována mezi lid pomocí různých písemností ze současné doby v miliónových nákladech od autorů jako je R. W. Trine, Scheldon Leavitt, Dale Carnegie, Joseph Murphy, Norman Vincent Peale, v německé jazykové oblasti je to zvláště K. O. Schmidt. Formou pozitivního myšlení je přijímán tento prastarý zákon o školení myšlenek, ve kterém mnozí nalezli a nalézají velkou pomoc na své cestě životem. Stálé mluvení o nemocech - velké nebezpečí pro léčení. To, co platí pro myšlenky, platí ještě víc pro vyřčená slova. Bruno Groening se zabývá tímto problémem v jednom svém projevu:
"Milí přátelé, nevěřím, že jste sem dnes přišli jen proto, abyste zde vyjmenovali všechny své starosti a strasti. Jistě byste si rádi postěžovali, zanaříkali, nechali ze svých skleslých úst plynout sklíčená slova, abyste tím dosáhli politování od svých nejbližších a nejen snad od nich, obrovská lítost by měla být vzbuzena u každého, s kým přicházíte do styku. Vím, tak jste si to navykli. Mluvit o tom, co vás tlačí, co vás bolí, jakého zla jste se museli dočkat na svém vlastním těle, ale jen o tom, co jste schopni vidět, slyšet, chutnat, čichat nebo hmatat. Mnohé se vám stalo zlem a trápením, ale nikdy jste nepřišli na myšlenku, že vinu na všem nesete jen vy sami, vinu na tom, že je vaše tělo tímto zlem napadeno."
Je až obdivuhodné, jak mnoho lidí zneuznalo moc vyřčeného slova! Vždyť jestliže se v samotné myšlence skrývá tolik síly, jakou sílu pak musí mít slovo vyřčené! O tom věděl již Šalomoun. V první sbírce Šalomounových pořekadel nalézáme následující rčení o moci slova: "Kdo si dává pozor na ústa, chrání svůj život; kdo svá ústa otvírá, míří do zkázy." "Smrt a život jsou v moci jazyka; kdo ho užívá v dobrém, sklízí jeho ovoce." "Kdo si dává pozor na svá ústa a na svůj jazyk, chrání svůj život před útrapami."
Indický jogín Paramahansa Yogananda popisuje ve své autobiografii dojemný zážitek ze svého dětství, který svědčí o moci slova:
"Jiná vzpomínka z dětství je rovněž pozoruhodná a dokonce v pravém slova smyslu, neboť mám na ni až do dnešních dnů viditelnou památku - totiž jizvu. Jednoho rána jsem seděl se svou starší sestrou Umou v naší zahradě v Gorakhpuru pod cedrovým stromem [...]. Uma si stěžovala na jeden vřídek, který ji trápil na noze. Přinesla mast, aby si postižené místo natřela. Také já jsem si natřel jedno místo na mé zdravé paži.
'Proč si dáváš léky na zdravé místo?' 'Protože mám takový pocit, jako kdyby se mi měl zítra vyrazit také takový vřídek na mé paži. Proto chci vyzkoušet tvou mast právě na tom místě.' 'Ty malý podvodníku!' 'Umo, nenazývej mne prosím podvodníkem. Počkej raději do zítřka!' Řekl jsem odzbrojen. Moje sestra se však nedala odradit a škádlila mne stejným způsobem dál. Tu jsem ale vstal a odpověděl zcela pomalu, ale s velkým odhodláním: 'Při síle mé vůle prohlašuji, že budu mít zítra právě na tomto místě velký vřed. A tvůj vřed bude jednou tak velký, než je nyní!' Skutečně jsem měl příštího rána na popsaném místě velký vřed a vřed na noze Umy se zvětšil. Moje sestra běžela za matkou a křičela: 'Mukunda (dětské jméno od Yogananda) se stal kouzelníkem!' Moje matka mě poté přísně napomenula, abych nikdy více nepoužíval moci slova tam, kde bych jiným škodil. Vzal jsem si její slova k srdci a nečinil tak nikdy více. Můj vřed mi musel být odstraněn chirurgicky a zanechal viditelnou jizvu. Tak nosím na své pravé paži trvalou upomínku, která mi neustále připomíná tu obrovskou moc slova. V těchto jednoduchých a zdánlivě nevinných větách, které jsem v hluboké koncentrovanosti namířil na svoji sestru, bylo obsaženo tolik skryté síly, že působily jako střely a také způsobily i tolik škody. Později jsem přišel na to, že se tyto výbušné síly slov dají ovládat a vést k tomu, aby odstraňovaly z cesty všechny takové překážky, které by jednomu mohly přinést jizvy či výčitky."
Mnozí lidé si ovšem navykli vypouštět ze svých úst slova bez zábran a ohledů, vyřknout vše, co jim slina na jazyk přinese. Protože mnozí na svých nemocech doslova lpí, líčí zaujatě celé historie o svých chorobách skoro všem, se kterými přijdou do styku a mluví znova a znova o všem, co tíží jejich srdce a duši.
Dr. med. Rauch o tom píše ve své knize: "Autosugesce a léčba": "Nepříznivě působí také jakýkoliv 'odborný' výklad o nemocech, operacích, terapiích anebo také to věčné téma: stokrát omílané líčení celé historie všech chorob. Na Dálném východě platilo právem za nejhrubší netaktnost, když se někdo pokoušel mluvit před ostatními o svých nemocech. U nás je to naproti tomu až odstrašující, kolik lidí se na veřejnosti a ještě k tomu s velkou výdrží rozšiřuje o svých utrpeních. U mnohých se to stalo už dokonce vášní, zabývat se do nekonečna svými strastmi, analyzovat je a vyprávět o nich jiným."
Člověk by si měl uvědomit, že tím, že o nemocech nebo starostech neustále mluví, děje se v jeho nitru stejný proces jako při myšlenkách na nemoc. Nemoc je k takovému člověku vědomě poutána, je pomocí vědomí vtlačována i do podvědomí, stává se tím jeho trvalou součástí. Člověk, který se však ve víře a v důvěře oprostí od všech starostí a bolestí, protože se chce nemoci zbavit, se každým svým negativním slovem znovu vkládá do řetězu, který předtím v dobrých myšlenkách odhodil. Upoutaná nemoc nemá vůbec šanci odejít.
Bruno Groening zdůraznil proto v jednom projevu: "Ten, kdo se zabývá svou chorobou, drží ji pevně při sobě a uzavírá tak cestu Boží síle." Tomu, kdo si ještě vzpomíná, co bylo řečeno o velikosti síly negativních myšlenek, která zabraňuje vniknutí léčebných sil do těla každého negativně myslícího člověka, bude jistě zřejmé, jakými negativními energiemi se lidé obklopují, když znovu a znovu formulují slovy vše špatné, co se v jejich životě nalézá. Bez oddechu pracují na tom, aby znásobovali svůj žal a žal svých blízkých. Visí v pravém slova smyslu skrze své myšlenky a slova na svých chorobách a věnují jim veškerou pozornost. Jako kdyby je někdo k tomu nutil, stavějí své nemoci vždy a všude do středu pozornosti.
Jiní se spojují v myšlenkách rádi s nemilými událostmi ze své minulosti a vyzdvihují z ní svými slovy všechnu bídu a utrpení. Jakoby poutáni magickou silou, zůstávají tito lidé u svých negativních zážitků, u nářků a bědování, stěžování a rozhořčení nad tím, co špatného slyšeli, viděli, zažili, to vše se táhne jejich vyprávěním jako červená nit. Bruno Groening věděl dobře o nebezpečné moci takových rozhovorů, kterou mají nad tělem a duší. Rozpoznal, že každé negativní vyjádření padne na člověka zpět, shodí ho a oslabí. Věděl také, že skrze všechna tato slova se moc negativního působení na člověka znásobí a vrátí ho znova do pout nouze, žalu a utrpení.
Proto napomínal: "Myslete jen v dobrém, mluvte jen dobré, čiňte jen dobré!" "Uvažte si dobře každé slovo, každou větu, kterou vyřknete a každou myšlenku, kterou přijmete, jestli je hodna toho, aby byla přijata. Uvažte bedlivě, jestli jste jednali správně! Volejte se denně k pořádku, to znamená k Bohu! Kárejte se sami!" "Člověk, kterému je známa moc slova, si dává pozor na svou řeč." Pravdou je, že mnozí lidé jsou ale příliš slabí, aby tváří v tvář všemu negativnímu, co je v životě potkalo, změnili najednou v dobro své myšlenky a svá slova. V takových momentech by neměl člověk zůstat sám. V okamžiku by byl pojat touto negativní mocí znova a byl by přinucen popisovat slovy své zlé pocity a svou bolest jiným, jejichž soucit a špatné myšlenky by pak urychlily jeho duševní chátrání. Bruno Groening poukazuje ve svých projevech na to, že člověk se má v takové situaci obrátit na svého blízkého, který je silné víry a tomuto má vylít své srdce, aby se ulevilo jeho duši. Potom s ním má společně přijmout Božskou léčivou sílu, rozloučit se se vším negativním a věnovat svou důvěru Bohu. Tento blízký člověk má stát tak dlouho se svými radami a činy po jeho boku, až se věci uvedou do pořádku a nemocný věří pevně ve své schopnosti. Jen tak se může stát lehčeji z člověka, který zažil tolik negativního takový člověk, který je v myšlenkách spojen s dobrem a dokáže si toto spojení také udržet.
Je však potřeba vždy dbát na to, aby se "vylévání srdce"neopakovala, aby se to stalo jen jednou. Víckrát nesmějí být starosti a bolest formovány myšlenkami a slovy, jestliže člověk očekává pomoc z vyšších míst.
Zásadně to platí pro každého z nás, aby se měl na pozoru mluvit o tom, co si nepřeje, aby se uskutečnilo. Výše uvedený zážitek z dětství indického jogína Yogonanda by měl být dostatečným varováním.
Soucit místo soustrasti. Význačným podnětem mnoha lidí, kteří své osobní strasti těm ostatním pohnutě vyprávějí, je vzbuzení jejich soucitu s nimi.
Bruno Groening k tomu poznamenává:
"Na tomto místě bych mohl uvést dostatečné množství důkazů o tom, že nemohu pomoci člověku, že ho nemohu přivést na dobrou cestu, tzn. na zdravou cestu, když jeho okolí nebylo nezávadné, nebo když už mu přešla do krve vlastnost nechat se od druhých jen litovat. Proto tedy neklaďte otázku co mohu léčit, ptejte se raději koho mohu léčit.Chci pomoci lidem k vyléčení tím, že jim ukážu tu dobrou cestu, jaká jiná by taky mohla Božská cesta být."
Bruno Groening ukazuje na rozdíl mezi soucitem a soustrastí.
Jak už toto slovo samo říká, znamená soustrast to, že člověk má s tím druhým stejnou strast a přijímá rovněž s jeho strastiplnými slovy jeho trápení do svého nitra, zabývá se tím myšlenkově tak dlouho, až je stejně postižen jako ten nemocný. Člověk přijal to negativní od svého protějšku a připustil tak, že i v jeho nitru může působit oslabující síla. Člověk pak nemůže více nic dobrého předávat. Slova útěchy, která jsou pak pronášena, jsou prázdná a nepůsobivá. Člověk totiž není schopen věřit na to, co tomu druhému říká.
Bruno Groening upozorňoval ve svých přednáškách na tyto souvislosti stále znovu a znovu. Varoval své posluchače před tím, aby do sebe přijímali takový soucit, chtějí-li druhému pomoci. Vždyť člověk je schopen dát tomu druhému jenom to, co sám v sobě má. Ne to, co nemá. Nemůže dodat svému bližnímu odvahy a útěchy, jestliže on sám otevřel srdce jeho malomyslným a nářkuplným slovům. Bruno Groening radí svým posluchačům mít namísto soustrasti se svými bližními soucit. Člověk může tento rozdíl mezi soustrastí a soucitem nejlépe rozeznat na příkladu matky, na kterou se obrátí její dítě, když si udělá bolístku. Dítě si nejprve ze srdce postěžuje, co se mu přihodilo a pak řekne, co ho bolí. Matka ale odvrátí láskyplně jeho myšlenky od této bolesti a začne mu raději něco pěkného vyprávět. Přitom ho může vzít i soucitně do náručí a chovat ho.
Matka řekne ke svému dítěti:
"To bude zase všecko dobré, musíš na to věřit, ale teď se dívej, vzpomínáš si ještě, co jsme včera hezkého dělali..." Dítě otevře své srdce slovům matky a přijme je. Jeho myšlenky jsou teď od zlého odvráceny, nasměrovány na dobro, na příjemné věci. Tímto je i jeho nitro ve spojení s tím dobrým a posilujícím, oživující síly kladných myšlenek ukáží brzy svůj účinek. Matka si ponechá svou sílu, poněvadž se bolestí svého dítěte dále nezabývá, nýbrž svým jednáním spojuje ducha svého dítěte s tvořivými positivními silami.
Tento příklad činí rozdíl mezi soucitem a soustrastí dobře viditelný. Kdo chce pomoci nejen sobě, ale i těm druhým, musí své myšlenky, svá slova, ale i myšlenky a slova svého bližního orientovat nejen na dobro, nesmí nikdy lpět na utrpení a nemocech. Nemít soustrast neznamená tedy, že je člověku osud toho druhého lhostejný, znamená naopak to, že člověk v sobě nastřádal tolik lásky a soucitu, že je schopen ujmout se ho, posilovat jeho chuť k životu a důvěru v něj, jinými slovy, pomoci mu spojit se znovu s dobrem, tzn. spojit se s Bohem.
...