Revoluce v lékařství - 2. kapitola

Neobvyklé dítě

Bruno Groening se narodil jako čtvrté dítě ze sedmi sourozenců 30. 5. 1906 v Gdaňsku-Oliva. V jednom životopise píše o svém dětství: "Během svého dětství jsem se již čím dál častěji střetával s tím, že asi oplývám zvláštními vlastnostmi, které působily na jiné lidi, ale i na zvířata uklidňujícím způsobem a i dokonce hojivě. Již jako malé dítě jsem svou pouhou přítomností zbavoval nemocné jejich potíží a děti, jakož i dospělí se ve svých sporech a hádkách při mnou vyřčených slovech zcela uklidnili. dále jsem pozoroval, že zvířata, která byla velmi plachá, nebo ta, která platila za zuřivá, se v mé přítomnosti chovala velmi pokorně a dobrosrdečně. Mé vztahy k rodině se stávaly díky tomu zvláštní až napjaté. Usiloval jsem proto dostat se co nejdříve z tohoto prostředí neporozumění do úplné samostatnosti."

Již v okamžicích kolem porodu začalo to neobvyklé kolem dítěte Bruna. Jeho matka měla před ním jen samé těžké porody, ale Bruno přišel na svět podivuhodně lehce. Již velmi brzy po porodu se vydala jeho matka do blízkého lesa, aby oznámila udivenému otci dítěte, který tam pracoval, narození syna.
Rodiče byli přísní katolíci. Nebyla vynechána jediná návštěva kostela a i přes mnohdy velkou únavu kvůli náročným denním povinnostem, nebyly nikdy vynechány večerní motlitby s dětmi klečícími před svými postelemi. Otec Bruna Groeninga byl, jak píše E.A.Schmidt, drsný, neobyčejný muž. Pracoval jako zedník, byl vážený a vždy vyhledáván jako dobrý pracovník.

Jeho bratr Kurt si vzpomíná na jednu příhodu, která popisuje jednu neobvyklou příhodu, kterou s malým Brunem zažil. Kurt měl jednou ráno za povinnost prostřít ke snídani rodinný stůl. Dal však přednost hraní před povinností. Jeho bratr vyplnil příkaz rodičů za něj, aniž by o to byl požádán. Dostalo se mu za to od rodičů nemalých pochval.
Kurt líčí dále: "Vjela do mne najednou taková zlost, protože Bruno byl vždycky představován jako ten lepší. Neovládl jsem se, popadl jsem konev s kávou a vylil její vřelý obsah na jeho hlavu. On zůstal úplně klidný, ostatní byli mým činem přímo otřeseni. A opět se stalo něco neobvyklého. Bruno neutrpěl ani na těle, ani na obličeji žádné popáleniny!"

Časopis "Revue" ze dne 4.9.1949 psal o dětství Bruna Groeninga:
"Již jako dítě, které sotva začalo mluvit, hledal samotu. Utíkal z domu pryč a hrál si v sousedství s domácími zvířaty, která mu byla, jak se zdálo, bližší než jeho sourozenci. Když byl trochu větší, objevil ten velký les, který se rozprostíral v blízkosti nájemné kasárny. Nořil se do něho jako do nějakého tajuplného světa. Jedno se od matky naučil: Modlení! A celou svou naivní dětskou víru ve svatou matku Boží a ve stvoření bral s sebou tam, kde byl jeho svět. Ten malý byl podivín, jakého člověk mezi chlapci v dělnické čtvrti v Ludolfinské ulici ještě nikdy předtím neviděl. Býval nezvěstný i několik dnů. Z čeho žil, nevěděl nikdo. V jeho rodičovském domě platilo pravidlo, že ten, který se ke společnému jídlu zpozdí, dostane jen to, co zbylo, zbylo-li vůbec něco. Bruno musel asi tyto dny hladovět. Mnohdy jej viděli známí, jak leží pod keřem a pozoruje bedlivě trávu a listy. Příležitostně také pozorovali, jaký podivuhodně úzký vztah se vyvíjí mezi ním a veverkami či jinými zvířaty. Býval viděn, jak tráví chvíle na hřbitově úplně sám. Mnohdy byl viděn, jak se tam modlí [...]. Jednou jej pozoroval jeden muž, jak hluboce zamyšlen sleduje jednoho kulhajícího psa. Začal si se psem hrát. Hladil jej po srsti [...]. To se stalo i v dalších dnech až konečně přestal pes kulhat [...]. Následovalo jej vždycky mnoho zvířat. A když tu ležela zvířata nemocná, vstala a následovala jej do lesa."

Často ho v lese lidé chytli a přivedli domů k rodičům. Dostalo se mu vydatného výprasku a býval zamčen v jedné místnosti. Jednou k tomu napsal: "Nikdy jsem nebyl schopen plakat kvůli výprasku, nepociťoval jsem tyto rány nikdy jako bolest, přesto že mé tělo hrálo mnohdy všemi barvami, zelenou, modrou i žlutou, které vykouzlily tyto údery. Mé zajetí v rodičovském domě však nikdy netrvalo dlouho, protože jsem se dokázal vždy brzy vymanit. Les a mí přátelé - zvířata - byli vždy tak silní, že jsem se k nim cítil přitahován neskonalou silou." Za předpověď začátku první světové války si Bruno vysloužil od svého otce notný pohlavek, ale ani to nezabránilo tomu, aby se jeho předvídání do puntíku nevyplnilo. Jeho otec se k tomu vyjádřil v místopřísežném prohlášení dne 26.6.1949 v Löhne ve Westfálsku:

"Jako otec mého syna Bruna Groeninga prohlašuji tímto místopřísežně, že se již při porodu tohoto dítěte ukazovalo, že se jedná o dítě se zvláštními vlastnostmi. Toto se i v pozdějších letech prokázalo. Příbuzní a známí potvrzují tento zvláštní případ. Již za jeho dětství se děly neobyčejné věci, když praktikoval svá nezvyklá nadání na zvířatech. Kromě jiného vzal jednou do rukou hodiny, které hodinář nebyl schopen opravit, vložil je mezi své dlaně a hodiny začaly okamžitě jít. Dokázal dokonce předvídat zvláštní události. Začátek a konec války 1914 - 1918. Viděl také předem smrt své matky, zrovna tak jako počátek a konec druhé světové války. Viděl také předem to, že jeho otec a sourozenci budou muset opustit po kapitulaci svůj dům a vlast a věděl také, kam se uchýlí. Všechno to viděl a předpověděl. K tomu přistupuje ještě další jeho vlastnost, která mu umožňuje léčit lidi z jejich trápení a nemocí."

Ernst Kohn, tehdejší soused Bruna Groeninga, prohlásil místopřísežně, že "pan Bruno Groening [...] na začátku druhé světové války v r. 1939 v mém domě v Gdaňsku Langfuhr, Magdeburská ulice 77, podal následující vyjádření: "Válka se potáhne dlouhou dobu, Polsko podlehne zrovna tak jako Francie. Německo nebude ale skrz dobývání území větší, nýbrž menší. Bude rozděleno. Poté mi ukázal hranice obou zón, přesně tytéž, které existují i dnes. [...] Působení léčivé síly Bruna Groeninga jsem měl možnost pocítit už v době, kdy jsme byli v Gdaňsku - Langfuhr sousedé. Často jsem býval vysvobozován od mých bolestí. Také moje manželka Frieda Kohnová rozená Pettkeová to může dosvědčit. Poznala Bruna Groeninga po naší svatbě v roce 1940."

Charakteristické zůstalo pro Bruna Groeninga to, že se již od útlého mládí cítil přitahován k nemocným lidem. Dokonce už jako u dvaapůlletého hocha u něj tento zvláštní jev pozorovali. Později píše ještě ke svým vzpomínkám z dětství tento dodatek: "Z těl některých zvířat zmizela nemoc, když jsem jim tiše našeptával: 'Moje milé zvířátko, brzy bude tvoje tělíčko zdravé, uvidíš.' A tak se taky stalo. U člověka to přece není jiné. [...] Zrovna tak jsem byl přitahován i nemocnými lidmi a to velikou silou. [...] A vždy jsem k nim hovořil: 'Přece už nejsi nemocný!' Nebo ale když jiní říkali: 'Ten brzy zemře,' řekl jsem jen krátce: 'Ne, ten tak hned nezemře, ten se uzdraví!'" Později zpozoroval, že je schopen pomoci současně ne jenom jednotlivcům, ale že může pomoci hned vícero nemocným najednou. Bylo to pro něj až podivuhodně lehké a ve většině případů měl úspěch. Jeho působení zůstalo ale kvůli válečným zmatkům ohraničeno jen na malý okruh lidí. Jeho kamarádům bývalo při hrách podivné, že nikdy nevracel rány, byl-li některým z nich napaden. Jeho starší sourozenci si nedovedli s takovýmto neobvyklým chováním také poradit a ze zlosti, že se nebrání, se ho snažili stále častěji týrat. Jeden ze dvou starších bratrů mu udělil jednou tak silné rány, že mu roztříštil nosní kost. Toto chování trvalo tak dlouho, až se stalo něco neobyčejného.

Bratr Kurt o tom podává zprávu v roce 1954: "Chlapci se mezi sebou venku prali a když viděli, že Bruno stojí vedle a do rvačky se nepřidává, popadl jednoho z nich takový vztek, že zpolíčkoval Bruna jenom proto, že se nikdy nezapojoval do krutých her a stál vždy mimo ně. Jako vždy, neoplatil mu Bruno ani tentokrát jeho rány. Stál klidně a bez hnutí čekal. Ten chlapec ale musel potom chtě nechtě domů. Doma se začal sám od sebe políčkovat a nemohl sám od sebe přestat. Zkrátka to vůbec nešlo. Všichni ostatní pozorovali toto prapodivné dění. Vše trvalo tak dlouho, až počal chlapec křičet: 'Bruno, pomoz mi přece!' Bruno vstoupil dovnitř, chlapec se uklidnil a ten se přestal políčkovat."

Od tohoto zážitku ho přestali jeho sourozenci a i ostatní chlapci ze sousedství bít a pronásledovat.
Jeho bratr si vzpomíná ještě na jednu událost, která ještě více vyzdvihuje charakter Bruna Groeninga. Vypráví, jak v období hladu během první světové války byly postupně spotřebovávány všechny zásoby jídla, které rodina Groeningova měla k dispozici a nikdo nevěděl, kde by se dalo něco k jídlu sehnat. Malý Bruno se vydal na svém kole na objížďku a obstaral zázračným způsobem u rolníků pár pytlů brambor výborné kvality, které pak jeho bratři přinesli domů. V tomto období přišel ke stolu a jedl vždy až tehdy, když byli všichni nasyceni. Přestože tímto způsobem jen velmi málo jedl, mnohdy vůbec ne, vykazoval udivující tělesné výkony.

Chodil do základní školy a jako žák nebyl sice špatný, ale jako vynikající se taky nejevil. Mnohdy působil na učitele jako v hádankách. Přihodilo se např., že četl až do konce věty, které učitel začínal teprve na tabuli psát. Po skončení vyučování se často ubíral do blízkého lesa, kde setrvával až do večera. V lese se cítil Bohu, kterého tolik miloval, velmi blízko. Zde prožíval Boha, jak sám vypověděl, v každém stromě, v každém zvířeti, ale i v kamenech. Zde mohl dlouhé hodiny sedět a přemítat a cítil se tak blaze, jako by se jeho život rozšiřoval do nekonečných dálek. Jednou vyprávěl Bruno Groening, že jako dítě utíkal často pryč od lidí, protože mu život mezi nimi připadal strašně temný a bezcitný. V tomto čase jeho duševní nouze prosíval často Boha, aby si ho vzal k sobě z tohoto temného světa. V lese mu bylo, jak sám říká, skrze vnitřní motlitby vyjeveno, proč byl na tento svět vyslán a v čem spočívá jeho životní úkol. Každý, kdo kráčí zrovna takovou duchovní cestou a z celého svého srdce Boha hledá, chápe tohoto chlapce a rozumí, že byl veden hlubokou touhou své duše hledat Boha tam, kde je i jeho stanoviště nejčistší, v samotě a v klidu přírody. Tato do té míry velmi raná a uvědomělá touha po vyšším Duchu, touha po Bohu svědčí o existenci jeho vyspělého ducha. Takoví lidé musí žít často v nepochopení a v odsouzení svým okolím, kterému v mnoha případech tento přístup k vyšším prožitkům chybí. Jako nějaká zvláštní zkouška, nějaká vnitřní škola, leží na životě těchto lidí určitá tvrdost jako příprava jejich duše na pozdější náročné úkoly.

V roce 1915 ve věku devíti let onemocněl Bruno Groening životu nebezpečným onemocněním, úplavicí. Silně ubíral na váze a ležel týdny v horečkách. Tvrdohlavě však prosadil to, že neležel měsíce v posteli, nýbrž nahý na podlaze. Lékař dr. Klinge, který k jeho rodičům častěji přicházel, mu nedával žádnou naději. Nikdo by nevěřil, že toto na kost vyhublé a horečkami týrané dítě vyvázne živé. On ale přece jenom nemoc překonal a jako zázrakem se uzdravil."

Mnohostranný pracovní život

Po skončení základní školy nastoupil Bruno Groening do obchodního učiliště. Jeho otec, povoláním řemeslník, byl však od začátku proti rozhodnutí svého syna, až konečně své rozhodnutí prosadil.
Bruno Groening k tomu říká ve svém životopise: "Tohoto místa v učilišti jsem se musel vzdát na žádost svého otce z toho důvodu, protože si otec přál, abych se vyučil v oboru stavebního řemesla. Vyhověl jsem tedy přání otce a začal se učit tesařem. K závěrečným zkouškám však bohužel nedošlo, neboť v tehdejší době panovala v Gdaňsku velká nezaměstnanost. Z toho důvodu jsem musel předčasně a bez závěrečných zkoušek čtvrt roku před ukončením mého učení z místa odejít, protože firma, u které jsem se učil, musela kvůli nedostatečnému počtu zakázek svůj provoz ukončit."

V roce 1925 se mu pak podařilo jako devatenáctiletému otevřít vlastní stavební a stolařskou firmu. Dva roky se mu dařilo udržet tuto firmu v provozu, ale z důvodů špatných hospodářských podmínek v Gdaňsku byl posléze přinucen pracovat přechodně u různých podniků, jako na stavbě, při zpracovávání dřeva, v lakovně, v továrně na krabice a ještě v dalších odvětvích. Jistě patří mnoho píle a dovednosti k tomu, aby se mladý chlapec s tak málo prostředky danými mu k dispozici a v tak těžkých podmínkách, jaké byly v období mezi dvěma válkami, v Gdaňsku osamostatnil, i když pak musel po dvou letech provoz ukončit a byl tak přinucen hledat jiné výdělečné možnosti. Nedostatek pracovních příležitostí podmiňoval jen krátkodobé pracovní smlouvy a rychlá propouštění při nedostatku odbytišť. Tak byl např. Bruno Groening z jedné lakovny již po roce propuštěn, protože zde došlo k úbytku zakázek a protože byl poslední, který byl před rokem přijat. Dále říká ve svém životopise, že po roce 1933 bylo ještě mnohem složitější najít práci, protože hospodářské poměry v Gdaňsku byly ještě horší než v "Říši" a firmy byly z větší části polské, takže v nich byli upřednostňováni polští pracovníci. (Gdaňsk byl po první světové válce od německé Říše izolován. Spojení s Německem bylo tedy možno jen přes polské území). Bruno Groening pak našel práci na určitý čas v jedné čokoládovně v Hafenu a potom na poště v Gdaňsku. Až do svého nástupu k wehrmachtu v r. 1943 pracoval několik let jako slaboproudý technik u firmy Siemens a Halske. Jeho spolupracovníkům bylo vždy velmi nápadné, že prokazuje ve všech oblastech neobyčejnou šikovnost a mnohdy přesahovala jeho šikovnost i při nově naučených pracích veškeré meze. Mnoho z jeho spolupracovníků dosvědčilo, že se mu až neuvěřitelným způsobem jednoduše vše dařilo, co vzal do rukou, ať už to byla oprava hodin nebo radiopřijímačů, anebo to byly práce zámečnické. Ve věcech technických se vyznal obzvlášť dobře. Velký význam přikládal tomu, jak sám tvrdil, aby člověk všechny práce vykonával s velkým zájmem a láskou. Ve velkém počtu různých zaměstnání, které byl nucen vykonávat, viděl svou životní praxi, životní školu a důkladnou přípravu pro své další úkoly. Bylo pro něj velmi důležité, jak sám zdůrazňoval, pozorovat a poznávat lidi v jejich nejrozličnějších oborech a životních situacích.

Trpké manželství

Bruno Groening se oženil ve svých 21 letech. Ale toto manželství mu nemohlo dát to, po čem marně snil již ve svém rodičovském domě a to bylo teplo domova a porozumění. Jeho žena Gertrud mu to nebyla schopna dát, jejich povahy byly až příliš protikladné. Zároveň s počátkem jeho pracovního života se ztrácela do pozadí i jeho rezervovanost z dětských let a do popředí se tlačila stále více touha pomáhat lidem. Svědkové potvrzují, že se Bruno Groening stal štědrým a obětavým hostitelem a často hostil ve svém domě spoustu přátel, zatím co jeho paní by nejraději nikoho do domu nepustila. Když se některý z jeho spolupracovníků a známých ve své nouzi na něj obrátil, zapomněl často své problémy a zůstal s ním sedět a hovořit mnohdy až do časných ranních hodin. Usiloval o to, aby pak společně našli cestu z těžkostí. V obvyklých formách společenského života (návštěva kina, chození do různých lokálů, karetní hry atd.) nenalézal zalíbení.

Jeden svědek z této doby říká: "Chtěl bych něco potvrdit písemně. Jedná se o Bruna Groeninga. Pana Groeninga znám od roku 1928 z Gdaňska, což je moje rodné město. Pan Groening se již tehdy zajímal o duchovní věci, pomáhal lidem a léčil je. Mně samotnému je známo asi dvacet případů, které byly úspěšné. [...] Mohu podat i mnohá svědectví o tom. kdy Bruno Groening pomohl dětem, např. při ochrnutích (apod.) a také dětem, které byly hluché a slepé. Ve všech případech byla pomoc úspěšná. My sami a i lidé, kterým pomohl, stojíme ještě dnes před velkou hádankou. Dříve jsme si nad tím lámali hlavy, jak je něco takového vůbec možné. Pan Groening se zabýval také jinými věcmi, které možná k této věci vůbec nepatří, ale i přesto se chci o nich zmínit. Např. se zabýval radiopřijímači a auty. Rádia se ani nedotkl a ono přestalo přesto na jeho přání hrát. Rádiové přijímače, které byly opravdu v dezolátním stavu a proto už ani nehrály, uvedl znovu do provozu."

Z roku 1931 je k dispozici místopřísežné prohlášení o vyléčení, které podal E. A. Schmidt. Bruno Groening si měl vzít za úkol vyléčit jednu paní, která onemocněla těžkou diphterií a lékaři ji odepsali jako nevyléčitelnou. Schmidt říká o tomto případu: "Když Bruno Groening mluví o tomto případu, který má stále v živé paměti, vyzařuje z něj vždy ohromná radost, když říká: 'Tuto paní jsem vyzvedl z lůžka smrti.' Přitom vytahoval vždy fotografii této mladé ženy ze své peněženky a ukazoval ji všem se šťastným zadostiučiněním."

Pan Max Bruhn z Gdaňska podal zprávu o jednom zvláštním zážitku, který mu vylíčila sestra Bruna Groeninga, Marie. "Znal jsem sestru Bruna Groeninga. Byla již objednaná v nemocnici k operaci. Musel jí být odňat prs, byla to rakovina. Den před nástupem do nemocnice přišla k Brunovi. Prosila jej o pomoc. Byl velmi udiven, že má jeho vlastní sestra k němu tolik důvěry, chvíli si ji prohlížel a pak řekl: 'Jdi klidně do nemocnice, já v tobě nevidím nic zhoubného. ' Sestra šla tedy, jak ujednáno, do nemocnice. Při předoperačních vyšetřeních nebylo nic nalezeno, co by se mělo operovat - operace se nekonala." Jeho manželka však považovala jeho výjimečné schopnosti za "vrtochy". Chyběl jí očividně duchovní přístup k motivaci jeho života, pomáhat lidem a léčit je. Neobávala se ničeho více, než buzení pozornosti a toho, že budou zesměšněni. Proto jí bylo také do nejvyšší míry nepříjemné, že se její muž věnoval tolika lidem. Chtěla ho mít jen pro sebe. Jednou z největších zkoušek jeho života byla ta skutečnost, že odepřela jeho pomoc jejich vlastním dětem, které nadevše miloval. Chtěla ochránit děti před jeho "kouzelnictvím", všemi prostředky držela děti od něj odtrženy a bez jeho vědomí je poslala do nemocnice. Starší syn Harald zemřel v jedné nemocnici v Gdaňsku ve svém devátém roce života v roce 1939 na srdeční vadu. Mladší Günther zemřel zrovna tak ve svém devátém roce života v r. 1949 v Magdeburgské univerzitní klinice na zápal pobřišnice.

Grete Häuslerová, současnice z Hennef /Siegu, která znala Bruna Groeninga od roku 1950, potvrdila, že byl teprve až v r. 1955 schopen o osudu svých dětí vůbec mluvit. Když o nich v okruhu svých nejbližších přátel hovořil, tekly mu přes celý obličej slzy. Když v roce 1949 veřejné působení Bruna Groeninga počalo, musel svou manželku opustit, protože nebyla schopna změnit své protichůdné stanovisko vůči jeho činnosti a pokoušela se mu dokonce léčení zakazovat. Manželství bylo rozvedeno v květnu 1955.

Válka a zajetí

V roce 1943 byl Bruno Groening poslán ve věku 37 let do wehrmachtu. Kvůli jeho postoji vůči násilí, neoplácet zlo násilím, nezabíjet lidi, který měl své kořeny v jeho hlubokém náboženském zaměření, došlo k nesrovnalostem, kdy mu dokonce vyhrožovali válečným soudem. Nakonec se dostal přece jenom na frontu. Je dokázáno, že Bruno Groening v souvislosti s druhou světovou válkou s velkou přesností předpověděl i svůj vlastní osud.
Byl nasazen ve středním a severovýchodním úseku východní fronty a v prosinci 1943 poprvé zraněn střepinou granátu. Utrpěl povrchní postřelení levého stehna. V únoru 1944 došlo ke druhému zranění na pravém stehně. Po vyléčení byl ale začátkem roku 1945 znovu nasazen a upadl dne 5. března 1945 v Hammersteinu (Pomořany) do ruského zajetí. V květnu 1945 byl transportován do zajateckého tábora v Petrozavodsku. V ruských zajateckých táborech se mu podařilo záhadným způsobem vyléčení mnoha spoluzajatců, kteří trpěli vodnatelností. Také zde vedl jeho velmi silný vnitřní pocit pomáhat lidem ke konfliktům. Tváří v tvář nadřízeným tábora si "nebral nikdy ubrousek před ústa" a byl proto u Rusů považován za rebela. Opět unikl jen o vlásek smrti a to proto, že při něm stálo pár ruských oficírů, kteří ho před zastřelením ochránili. Koncem r. 1945 byl propuštěn. Zpětný transport v přeplněných dobytčácích přesahoval u propuštěných jejich poslední síly. Jeden z navracejících se později popisoval, že přitom povolovala všechna pouta lidskosti a kamarádství mezi vojáky se změnilo v boj o holý život. Dotyčný poznal Bruna Groeninga na této zpáteční cestě a strávil s ním společně nějaký čas. Byl mu mezi ostatními okamžitě nápadný, protože se úplně jinak choval. Uprostřed všeho zůstal navýsost lidský. Proto mu nabídl, aby ho doprovázel do jeho bavorského domova. Bruno Groening chtěl ale nejdříve navštívit na severozápadě svoji rodinu. Očividně věděl již tehdy o své cestě na veřejnost v následujících letech, poněvadž prosil svého kamaráda již v roce 1945 při jejich loučení o to, aby ho vyhledal v případě, bude-li se o něm v novinách příliš mnoho psát.

Následovala těžká doba poválečná. Bruno Groening přišel s jedním spoluzajatcem do Heigerselbachu v Dillském kraji. Tam se jim dostalo společně od starosty města malého bytu a Bruno Groening se snažil různými pracemi u rolníků v okolních vsích a při obci sehnat to nejnutnější k přežití. Pro svou skromnost a vlastnost nic nepožadovat spokojit se se vším, pro svou šikovnost při všech pracích byl ve svém okolí vždy velmi oblíben. Jeho činnost ho zkontaktovala s mnoha krajany. Ke zmírnění nouze uvedl v život současně s ostatními uprchlíky "Pomoc vyštvaným". Cílevědomě pracoval ve službách věci a společnými silami mohla být vybudována i místní zastupitelství této organizace. Tato práce ho přiváděla často do Dillenburgu. Zde obdržel krátce nato ještě jednu funkci v jedné bytové komisi této organizace a snažil se tak pomoci si, jak se dalo. O nějaký čas později našel znovu svou ženu a přišel s ní do uprchlického tábora v Dillském kraji. Nastěhoval se do jednoho uprchlického bytu, který byl nouzově zbudován na půdě jednoho domu v Dillenburgu. Erich K., dnes léčitel v S., tehdy Bruna Groeninga poznal. Líčí ze svých vzpomínek: "Ten muž mne zkrátka fascinoval. Člověk s ním mohl hovořit o věcech, o kterých nemohl mluvit s nikým jiným. Bylo na něm vždy něco zvláštního. Přestože ničeho nebylo, každý kdo k němu přišel, dostal talíř polévky - to bylo typické. Přesto, že byla připravena zcela primitivně z nějakého obilí - nebylo totiž ničeho, sotva jsme měli k jídlu trochu chleba a dařilo se nám mizerně - ale toto bylo typické, každý kdo přišel - talíř polévky byl zde. "

Skrze svou činnost se Bruno Groening setkával s velkým množstvím lidí a opět se děla uzdravování. Byl volán stále větším počtem nemocných. Byl zván od domu k domu až přišel dne 14. 3. 1949 do rodiny Hülsmannovy na jejich úpěnlivou prosbu. Jeho léčebný úspěch u jejich syna upoutaného na lůžko, který trpěl na úbytě, se díky jeho otci brzy roznesl a tak se stalo, že se před domem Hülsmannů na Wilhelmově náměstí 7 shromažďovalo stále více trpících. Bruno Groening promlouval k těmto lidem o Bohu a jeho slova působila zázraky. Bolesti se vytrácely, slepým se dostávalo znovu zraku, ochrnutí se pozvedali se svých vozíčků nebo odhazovali berle a byli schopni sami jít. Brzy přicházeli nemocní nejen z blízkého okolí, ale i z různých koutů Německa a z ciziny v naději, že jim bude tímto mužem znovu navráceno jejich ztracené zdraví. "Jsem jen nepatrný služebník Boží"

Bruno Groening byl člověk, který žil výlučně ze svého nitra. Nečetl žádné knihy, jeho vědění mu bylo dáno "shora". Při všem co činil, důvěřoval svému citu. Již během války se často přihodilo, že ovlivněn svým pocitem opustil místo, na které o něco později dopadl granát. Tento jeho postoj tak úzce spjatý s duševnem se odrážel v celém jeho životě. Neplnil žádné rozkazy či příkazy lidí, podřizoval se bezpodmínečně jen vyššímu vedení, které vycházelo z jeho hluboké a bezprostřední pobožnosti a projevovalo se v jeho pocitech či vlohách.

Uzdravení, která se jeho prostřednictvím uskutečnila, jsou neoddělitelně spjata s návratem neochvějné víry v Boha a s novou orientací (viz kap. 3) myšlení léčeného. Neoznačoval se sám jako léčitel, nýbrž chtěl objasnit existenci vyšších zákonů života a tím přimět trpící k víře v Boha, který jediný je největším lékařem celého lidstva. Vůle k obratu myšlení, vůle k dobru a přání přijmout znovu víru v Boha byly pro něj základními podmínkami k léčbě. Zároveň však striktně odmítal jakékoliv ovlivňování svobody vlastního rozhodování: "Smím lidem pomoci najít cestu k dobru, nemohu jim ale jejich rozhodnutí k tomu ani odejmout, nemohu je však k dobru ani nutit. Každý musí najít svou cestu sám". Jeho projevy se vyznačovaly stejnou prostotou a jednoduchostí, jako byl on sám. Způsobem velmi výrazným dokázal málo slovy odhalit stěžejní duchovní souvislosti mezi zdravím a nemocí. Jeho slova nepotřebovala žádných rétorických okras. Ležela v nich síla, která svým účinkem nikoho neminula. To dokládá velký počet léčebných vyléčení. Člověk v jeho projevech cítí, že vše to, o čem hovoří, také osobně hluboce prožívá. Když ve svých 43 letech života vystoupil v Herfordu na veřejnosti, čerpal již ze zkušeností svého vnitřního boje, který měl své počátky již v jeho nenasytné touze po Bohu v čase jeho dětství. Hovořil ne jako akademik, ale jako mudrc. Tehdejší tisk, vycházející v období jeho působení, podával o Brunu Groeningovi obraz plný rozporů. Jedni v něm viděli muže Božího, pro jiné byl šarlatán. E.A.Schmidt, který si o něm chtěl pomocí osobního setkání utvořit správný a jasný obraz, ho vyhledal v Herfordu na Wilhelmově náměstí 7 krátce poté, co se stal na veřejnosti znám.

Popisuje své první setkání takto: "Probojovali jsme se množstvím lidu k cestě, která vedla k zadním dveřím, které nebyly uzamčeny. Zůstali jsme před nimi stát a slyšeli jsme, jak uvnitř klapou dveře, lidé chodí uvnitř bytu spěšně z jedné místnosti do druhé. Až po třetím zvonění nám bylo otevřeno. Byl to Bruno Groening sám, kdo přede mnou stál. Muž silné, podsaditější postavy, přesně 170 cm vysoký, jednoduše oblečen, bez saka, v tmavomodré košili a v tmavomodrých dlouhých kalhotách. Opálený, značně výrazný obličej, dlouhé, přirozeně zvlněné vlasy. Do této tváře vyryl vrásky sám osud. Tento muž musel kráčet všemi propastmi. Před mýma očima stál jasný důkaz, žádný plnovous mu nepropůjčoval odcizené či dokonce mystické vzezření, což se ale v novinách tvrdilo. Jeho oči byly jasné a byly namířeny na mne. Zářily dobrotou a hlubokým lidským porozuměním." Dr. Phil. Kaula přivedly podobné motivy na Wilhelmovo náměstí 7. Jeho zájem byl vzbuzen různorodými články v tisku, proto se chtěl na místě přesvědčit o pravdě.

Píše o "člověku Brunu Groeningovi":
"Kdo se setká s tímto mužem poprvé, nepocítí v žádném případě cizost. Naopak, člověk se okamžitě cítí být ve spojení s tímto podivuhodným mužem. [...] Opálený, poněkud podlouhlý obličej, který i přes energické vrásky kolem úst vyzařuje dobrotivost, nese v sobě potlačený výraz smutku. Viděl jsem ho často hovořit s nemocnými a vždy jsem měl ten dojem, že vnitřně pláče kvůli toliké lidské nouzi a utrpení, které se před jeho očima odvíjejí. Bruno Groening je muž z lidu. Ješitnost je mu cizí, stejně jako póza. Jeho proslavenost, která učinila jeho jméno v krátkém čase známým nejen v Německu, ale i daleko za jeho hranicemi, ho nepřiměla k tomu, aby se včlenil do role hvězdy nebo prominenta. Měl jsem jednu z řídkých příležitostí prodlít v jeho společnosti několik hodin a dozvědět se od tohoto spíše mlčenlivého člověka útržky z jeho života. Neměl rád, když ho někdo přepadal otázkami, mluvil raději sám od sebe. Často to vypadalo tak, že dokáže číst myšlenky naproti sedící osoby a navazuje tak nápadně lehce i bez otázek na to, co se chce dotyčný člověk dozvědět. Z toho mluví zase jen sám k sobě a budí tak dojem, že na svého společníka úplně zapomněl. Jeho oči jsou přitom zaměřeny do daleka. Osobní potřeby nemá Bruno Groening téměř žádné, vyjma výrazné lásky k cigaretám a silné zrnkové kávě. Jeho oblečení je skromné, jednoduché. Žije v domě vděčných rodičů, jejichž dítě, nevyléčitelně nemocné, hrající si nyní vesele v zahradě, bylo jeho pomocí vyléčeno. Starají se o něj a paní Hülsmannová musí vždy použít svého řečnického umění k tomu, aby ho přiměla sednout si k jídlu. Nejí skoro nic a žije již více než tři měsíce téměř beze spánku. [...] Celý dům mi potvrdí tuto skutečnost.' Také jsem se mohl přesvědčit o tom, že Bruno Groening nepožaduje za svá vyléčení žádné peníze a ani si od nikoho žádné nevezme. Denně přináší pošta přes 2000 dopisů, několik stovek doporučených zásilek, přes 300 telegramů a hory balíků a balíčků. Požádal přísně své spolupracovníky, aby peníze z dopisů a neotevřené balíky nechali poslat zpět na jejich odesílatele."

Z pozorování současníků jasně vyplývá, že Bruno Groening zůstal i ve světle veřejnosti sám sebou. V žádném případě se nikdy nevydával za žádného zázračného léčitele a nechtěl se ani jiným způsobem povyšovat. Takováto povrchní označení v senzacechtivém tisku mu byla hluboce proti mysli. "Nesmím se povyšovat", to podtrhoval stále znovu "musím však následovat svůj cíl, jedno kam mě i vede." Jeho touha pomáhat jiným ho nechávala v době pobytu v Herfordu působit dnem i nocí. Viděl v sobě malého služebníka Božího" a chtěl lidem zprostředkovat svými slovy přístup k léčivým Božským silám. Přitom si připadal jako zprostředkovatel nebo také jako kanál, jimž tyto síly proudí. Vždy a znovu zdůrazňoval, že ne on, nýbrž "To" je síla Boží, která způsobuje uzdravení. Oč rozsáhlejší byl okruh pomoc hledajících, o to mocnější byla léčitelská síla, kterou předával, o to spokojenější a šťastnější se pak sám mohl cítit. Bylo-li mu dopřáno léčit bez překážek, naplnily ho tyto síly, jak sám říká, v takové obrovské míře, že nepociťoval ani hlad, ani únavu. Tuto skutečnost jsem dostal potvrzenou z více pramenů.

Jeho náboženské zaměření mu zakazovalo přijímat jakékoliv materiální odškodnění za jeho léčitelské úkony. Říkal, že by o svou sílu mohl přijít, kdyby ji zneužil, tzn. kdyby ji použil pro svůj osobní zisk. Ve své schopnosti léčit viděl dar Boží, dar milosti, dary, které nevyžadují zaplacení, které však předpokládají vnitřní obrat k víře a k lásce. To málo, co potřeboval, dostal od svých přátel a z toho ještě polovinu rozdal. Bruno Groening nacházel všude dveře otevřeny, lidé dokonce soutěžili o to, aby jej mohli přijmout.
Superintendant církevní společnosti v Herfordu pan Kunst zaujal k němu na mnohé žádosti z jeho obce a po mnoha osobních kontaktech s Brunem Groeningem toto stanovisko.

Zde výpis:  "S ohledem na veškeré snažení lékařů nechci vynášet uzavřená hodnocení, chci ale podat zprávu týkající se určitých otázek kladených v souvislosti s osobou Bruna Groeninga, jejichž podstatou bylo Písmo svaté. Oslovil jsem tohoto na 1. Joh. 4, 1 - 6. Na otázku o jeho názoru na Krista jsem dostal jasnou odpověď. Ale ještě důležitější byla pro mne skutečnost, že v jednom tiskovém rozhovoru recitoval ve vší přirozenosti dětskou modlitbu: 'Jsem malý [...] ', a oslovil všechny přítomné ve jménu Pána Ježíše [...]. Nezavdal mi svým chováním žádný podnět k tomu, abych věřil, že chce na základě svých vloh získat osobní finanční výhody. Několikrát mne ujistil, že chce zůstat nezámožným člověkem. Bylo mi i věrohodně dáno ve známost, že mu byly nabízeny vysoké peněžní částky od zámožných lidí, kterým vrátil zdraví. Je mi taky známo, že tyto nabídky nikdy nepřijal."

Přes velký ohlas, který působení Bruna Groeninga na veřejnosti vyvolal, anebo právě kvůli němu, vzrůstal proti němu v určitých kruzích odpor. Jeho vynoření v Herfordu uvedlo statisíce lidí v pohyb, více než milión dopisů došlo v prvních letech jeho působení, celé strádání a bezútěšnost této epochy se ukázaly v celé její šíři. Mnozí se pokusili o to, aby se mu dostali k ruce a vytěžili takto ze situace pro sebe peněžní výhody. Často bylo jeho jméno zneužíváno k osobním účelům osob, které se vnutily do jeho nejbližšího okruhu. Hluboce zakořeněné neporozumění a již předem zaujatý negativní názor na léčení pomocí duše v mnoha akademických a zvláště pak vlivných lékařských kruzích učinily své v pokusech zabránit působení Bruna Groeninga. Započal se urputný boj, který se projevoval hlavně v zaujatých tiskových zprávách a v četných soudních procesech. Bylo vyvíjeno úsilí zaměřené k diskriminaci tohoto muže a jeho léčení na veřejnosti a to všemi prostředky. Zpočátku uspokojovalo tyto kruhy tvrzení, že jeho léčení je jen výsledkem sugesce, přestože to nebylo pravdou, bral-li člověk v úvahu organická vyléčení, např. u válečných invalidů. Později se přidala i osobní nařčení, která se dostávala na veřejnost pomocí tisku, takže důvěra všech zdraví hledajících, kteří neměli možnost osobně Bruna Groeninga poznat a tím i jeho obrovskou snahu jim pomoci, byla podlomena.

Je až udivující, s jakou mocí jsou schopny oznamovací prostředky na veřejnosti rozhodovat o blahu či utrpení jednotlivců. Tato zpravodajství, která se neštítila ani ponižujících či zesměšňujících vyjádření, se jeví zároveň jako výkřik současného vládnoucího ducha, který se pokoušel odtrhnout společnost pomocí klamného obrazu od Boha a duše vzdáleného materialismu od jejího spojení s vnitřním pramenem života. Přesvědčivá slova Bruna Groeninga o Bohu jako o největším lékaři lidstva, prokázána jeho léčebnými skutky, zasahovala nejcitlivější místo tohoto nesprávného a falešného světového názoru.

Davy trpících

Tomu, kdo pozorněji sledoval cesty Bruna Groeninga na veřejnosti, bude jistě nápadná až dojemná důslednost jeho veškerého jednání. Tento muž je neomylně a přes všechny překážky směroval k tomu, aby si vybudoval pevný základ pro své řádné působení. Svou úlohu viděl ve vytvoření takové nosné základny, která by i po jeho pozemském bytí dala lidem možnost jednoduchým způsobem přijímat uzdravující Božskou sílu. Dosažení tohoto cíle v letech jeho působnosti bylo výrazně ztěžováno tiskem hladovějícím po senzacích a zkostnatělým úředním aparátem. Bez odpovídající pomoci a podpory ze strany úřadů stál Bruno Groening přívalu mas tváří v tvář. V Herfordu to bylo v době od března do června roku 1949 až k pěti tisícům pomoc hledajících, kteří se nacházeli denně v naději na jeho pomoc na Wilhelmově náměstí 7. O něco později a to od konce srpna do poloviny září 1949 se toto množství zešestinásobilo na Traberhofu, což byla bývalá stáj v jedné části Rosenheimu, která byla dána Brunovi Groeningovi jejím majitelem k dispozici. Ne dosti. V Herfordu ho zastihlo mnohdy volání o pomoc z Porýní a z okolních obcí. Vícekrát hovořil před větším shromážděním ve Viersenu. K tomu přistupovaly ještě návštěvy u jednotlivých osob, které ve své hluboké nouzi prosily o jeho slova pomoci. Ne jinak tomu bylo na Traberhofu u Rosenheimu, odkud cestoval mnohdy na prosby hledajících pomoc až do severního Německa.

Očití svědkové bývali vždy hluboce dojati vnitřním výrazem víry v Boha, který v tisících pomoc hledajících Bruno Groening znovu vyvolal a rozvíjel. Mnozí se počali po dlouhé době poprvé znovu modlit, nejednou sjednotila tato znovu probuzená víra celé množství lidu, který začal dokonce společně zpívat i chorály. V křiklavém rozporu k tomuto dění stály reakce mnoha úřadů a rozhodujících úředních lékařů. Hned od počátku svého působení usiloval Bruno Groening o těsnou spolupráci s příslušnými úřady. Přesto nedošlo ani přes několikeré pohovory ke sblížení. V květnu 1949 mu bylo jeho působení zakázáno. Již jednou výše jmenovaný superintendant místní církevní obce Kunst se vyjádřil k poměrům v Herfordu v daném období: "Krátce poté, co přišel v roce 1949 Bruno Groening do Herfordu, se naplnilo celé město a jeho okolí zprávami o jeho úspěšném léčení. Místní noviny [...] přinášely podrobné články. Mne přivedli s Brunem Groeningem dohromady zástupci tisku. Byl jsem tehdy superintendantem církevní obce v Herfordu. Bruno Groening byl i několikrát u mne v domě, kde jsme spolu vedli rozhovory. Poměry ve městě se stávaly stále bouřlivější. Přicházely tisíce lidí ze spolkové republiky a ze zahraničí a hledali u pana Groeninga pomoc. Když chtěl nejvyšší řídící městské správy jeho činnost zakázat, počalo hrozit nebezpečí ze strany pobouřeného mnohatisícového davu, který byl schopen vtrhnout i do radnice. Byla svolána vyšetřovací komise, ve které byli přítomni nejvyšší řídící města Meister z Herfordu, pan prof. Schorsch z Bethelu a příslušníci vládní lékařské rady v Detmoldu. Po nějakou dobu jsem byl vedoucím tohoto výboru. Vyšetřovací komise brala svou práci tak neobyčejně vážně, že vedla s panem Groeningem jednání a nechala si předvést osoby, které vyléčil. Jednání s panem Groeningem nevedla k žádnému kladnému výsledku z toho důvodu, protože se lékaři při svých hovorech s panem Groeningem pohybovali v kategoriích a slovníku jen z oboru školní medicíny, což nebyl obor Bruna Groeninga. Vyšlo najevo, že Bruno Groening nevyšetřil ani jednoho jediného člověka, který k němu přišel. Není mi znám jediný případ toho, že by se byl pan Groening některého pacienta jen dotknul. Také mi nikdy nepřišlo ve známost, že by se pokusil odradit některého nemocného od pomoci odborného lékaře nebo mu v tom bránil. Nepředpisoval ani žádné léky."

Boj Bruna Groeninga o povolení k léčení nebral konce a trval až do jeho posledního dne, táhl se skoro deset let. Tomuto muži, jehož působení se podobalo spíše práci faráře než práci lékaře nebo léčitele, byla jakákoliv cesta dobrá, musela to být ale cesta, která vedla k tomu, aby mohl nerušen policií nebo soudy pomáhat nemocným. Byl ochoten dát se k dispozici jedné lékařské vyšetřovací komisi v Heidelbergu, která vykazovala při vyšetřování jím provozovaného léčení velmi dobré výsledky, ale ani ta mu bohužel cestu neotevřela. Po léta se pokoušel založit ve spolupráci s odbornými lékaři léčebné stanice, ve kterých by byla prováděna řádná vědecká vyšetření před léčbou a po ní. Tato snaha však ztroskotala na obchodních zájmech nabízejících a na odporu úředních míst. I když byl Bruno Groening přesvědčen o tom, že jeho působení nemá nic společného s léčitelskou praxí, byl ochoten podřídit se a splnit právní podmínky pro léčitelské povolání a složit léčitelské zkoušky, což mu však povoleno nebylo.

Člověku bylo v takové situaci zapotřebí v pravém slova smyslu skálopevné vůle k tomu, aby si nezačal zoufat. Podpory tisku se mu dostalo málokdy. Naopak, byla to jen malá menšina žurnalistů, kteří byli schopni a ochotni tváří v tvář negativnímu postoji rozhodujících tiskových orgánů, lékařských civilních organizací a dále i církevních kruhů, osobním prověřováním čtenářů utvořit objektivní a reálný obraz Bruna Groeninga. Ve většině případů bylo obvyklé přebírat bez jakéhokoliv prověření negativně zaměřené články. Tímto způsobem se spolehlivě vyhnuli konfliktům s vedoucími společenskými kruhy. Je ale zajímavé pozorovat, že žurnalisté, kteří si udělali po osobním kontaktu s Brunem Groeningem o něm svůj vlastní obraz, viděli věci v docela jiném světle. Jeden příklad k tomu podává zprávu v časopise "Veřejné slovo" (nezávislý list pro časové otázky a toleranci, PAD nakladatelství Mnichov) na začátku padesátých let.

Jeden žurnalista popisoval veřejnosti svůj dojem v jednom svém článku s nadpisem: "Groening [...] jaký skutečně je!" Uznal všechny snahy a obtíže Bruna Groeninga na jeho nelehké cestě ke svobodnému působení a vysoko hodnotil, že oplýval takovou houževnatostí, že dokázal odmítnout nespočetné a velmi lukrativní nabídky z ciziny a přes všechny těžkosti se rozhodl zůstat v Německu, kde lidé, zbědovaní válkou jeho pomoc velmi nutně potřebovali. Pro tohoto autora byl Bruno Groening osobností, které si hluboce vážil pro její přímočarost a rozhodnost podřadit se svému vnitřnímu cíli i přes všechny brakové články a vědomý podvod, který se v tisku objevoval a dokonce i přes všechny překážky, stavěné mu do cesty státními orgány a jejich zákazy. Popisoval ho jako muže "plného lidské dobrotivosti a obětavosti, plně odhodlaného přinášet oběti pro své poslání léčit lidi." Podle jeho pojetí překročil Bruno Groening dalece tehdejší rámec dosavadních vědeckých zkušeností. Jeho cílem je "pomoci člověku a vést ho na cestě k vnitřní obnově". Své poznatky shrnul v resumé: Odjakživa tomu bylo tak: Určitá nová teorie byla nejdřív zesměšněna, potom bylo proti ní bojováno a nakonec se stala samozřejmou." "Zkušenosti nás poučují, " dodal nakonec,"tak tomu bohužel je, člověk je jen netolerantní a nikdy se nepoučí."

Bruno Groening zůstal i přes značné těžkosti věrný své zásadě nebrat peníze za vyléčení. Na druhé straně věnoval všecek svůj čas a sílu pomoc hledajícím v celém Německu a Rakousku a nemohl proto vykonávat žádnou jinou pracovní činnost. Byl závislý na dobrovolné pomoci a pohostinnosti druhých. Soudní procesy ho přivedly z tohoto důvodu do velké finanční tísně.

Jeho čistě intuitivní počínání bylo velmi často střízlivému a výhradně podle zákona logiky jednajícímu intelektu nevysvětlitelné. Někdy se stalo, že připustil do své bezprostřední blízkosti i takové osoby, které - pod záminkou snahy pomáhat druhým -chtěly stát po jeho boku, ve skutečnosti však nemyslely na nic jiného, než na dobrý obchod. Takovým ponechával po určitou dobu a k určité hranici volné pole působnosti. Jestliže ale tito lidé neměli pak v úmyslu obrátit se k dobru a upustit dobrovolně od svých plánů a ani se tváří v tvář všemu odstrašujícímu dění v jejich blízkosti nehodlali vnitřně změnit, v takových případech odhaloval Bruno Groening nemilosrdně jejich zištné počínání. Vleklá soudní jednání bývala následkem tohoto jeho kroku. Bývalí spolupracovníci se tak stávali zahořklými nepřáteli, kteří se nezastavili ani před tím, špinit na veřejnosti jeho pověst údajnými "odhaleními" jeho osobnosti. Přesto, že ho leckterý ziskuchtivý spolupracovník přivedl do značných nesnází, neslyšel nikdy nikdo ze strany Bruna Groeninga slova zloby nebo nevlídné kritiky na jeho adresu. Ba naopak, i těm. kteří mu těžce škodili, dopřál na jejich prosbu i druhé šance pracovat znovu po jeho boku (viz kap. 5).

Toto pro normální rozum jistě nezvyklé jednání se stane pochopitelnější, když je člověk schopen si ujasnit, že léčba prostřednictvím duševna je proces neobyčejně citlivý a jako takový může pak být protipólným duchovním vyzařováním silně rušen nebo dokonce i úplně přerušen. Tak může negativně naladěná osoba dokonce již skrze svůj ne zjevně viditelný postoj a ještě více skrze rušivé mluvní projevy bránit léčivým proudům v jejich citlivé činnosti.

Skoro nikdy mu nebývaly přítomné osoby z větší části známy, jeho reakce však byly i v případech, kdy si chtěli zdraví hledající své zdraví koupit nabídkami peněžního honoráře. E. A. Schmidt podává ve své knize zprávu o jednom takovém případě: "Opakovaně docházelo k případům, kdy se objevil zámožný prosebník s úpěnlivou prosbou o pomoc, kterou však nechtěl zadarmo, byl ochoten dát za ni 5000 DM a i mnohem víc. V tomto okamžiku 'zalapá Bruno Groening po dechu' a je očividně uražen, což mohou pozorovat a cítit nejen ti v jeho nejbližším okolí, ale i všichni venku stojící. Kontakt je přerušen, Bruno Groening říká s odmítavým gestem: "Neprodávám žádné zdraví." Odvrací se a odchází a my, jeho spolupracovníci, máme nepříjemnou povinnost vypoklonkovat takového návštěvníka ze dveří. V jednom případě jsem zažil následující: Groening se posadil proti postiženému a řekl asi toto: 'Vím, že jste bohatý člověk. Je mi taky známo, že jste své bohatství nenabyl poctivým způsobem. Vykořisťoval jste své zaměstnance a zřízence a hrabal bohatství. Nesloužil jste dobré věci a váš majetek není nabytý právem.' Oslovený zneklidněl a vrtěl se na své židli sem a tam. Zbrunátněl, nedalo se rozpoznat jestli studem nebo hněvem a opustil mlčky místnost."

Něco obdobného pozoroval také dr. Kurt Trampler: "Nejednou jsem měl možnost být svědkem toho, že byl zdraví hledající vykázán z místnosti, protože chtěl za vyléčení nabízet peníze." Přes všechny zde popsané překážky se podařilo Brunu Groeningovi dosáhnout svého cíle. V roce 1953 založil Groeningův svaz, aby mohl pod ochranou spolku pronášet projevy pomoc hledajícím v různých městech a na různých místech. Tam také začala vznikat "společenství", ve kterých se vyléčení bezplatně věnovali - jako vyjádření díků za vrácené zdraví - nově příchozím a pomáhali jim na jejich cestě ke zdraví v jeho nepřítomnosti.

On sám již nejednou zdůraznil, že pro vyléčení nemocných není vůbec nutná jeho osobní přítomnost: "Každý z vyléčených je schopen dále léčit" řekl a jeho slova potvrzuje prokazatelně velký počet zpráv o vyléčení z mnoha společenství, která nastala v době jeho nepřítomnosti. V roce 1955 se Bruno Groening znovu oženil a to poté, když ztroskotaly všechny jeho snahy navázat spojení s jeho bývalou manželkou. Jeho druhá žena Josette byla Francouzka. Snažila se mu v jeho činnosti při budování dalších společenství pomáhat ze všech sil.

Krátce po založení "Groeningova svazu" došlo k zahájení "velkého procesu" namířeného proti němu. Tento proces měl učinit definitivní konec jeho působení. Následovalo nejtěžší období jeho života. Útoky tisku dosahovaly toho času svého vrcholu. Mnozí z těch, kteří se ve společenstvích v Německu i v Rakousku nabídli pomoci a byli ochotni starat se o pomoc hledající, byli předvoláni k policejním výslechům a bylo jim vyhrožováno též soudem, protože svým jednáním porušují údajně zákon a vykonávají nepovolenou léčitelskou praxi. Nedošlo k tomu sice nikdy, ale tyto vyhrůžky nepřešly u mnohých jen tak beze stop. Paralelně k obsáhlým přípravám na soudní proces vyvíjel Bruno Groening značné úsilí k upevňování pozic mladých společenství, tolik vydávaných na pospas veřejným útokům. Jeho práce byla však do velké míry ztěžována jeho finanční tísní.

Jedna z jeho současnic popisovala s dojetím, jak i v době největšího zatížení si dokázal Bruno Groening uchovat nevysvětlitelný klid a rozvahu a pro něho tak typický humor. Toto pozorovala i při soudním jednání k poslednímu procesu, který byl pro něj jeden z nejtěžších. V jedné z přestávek k němu přistoupila, on se na ni jen usmál a prohodil, že je přece známo, že se nic nejí tak horké, jak se uvaří.
V lednu 1959 Bruno Groening zemřel. Proces byl z tohoto důvodu zastaven, aniž by byl vynesen konečný rozsudek. I po jeho smrti se ukázalo, kolik pravdy se v jeho tvrzeních a snahách skrývalo a jakou pevnou základnu pro pomoc hledající vytvořil, základnu sahající až za hranici jeho pozemského bytí. Vyléčení se uskutečňují i po jeho smrti.

"Ten, který Boha miloval"

V těch několika desetiletích před svým působením na veřejnosti si vypěstoval Bruno Groening v důsledku svého vnitřního boje takovou vlastnost, která dnes většině lidí chybí. Katharina Dichtlová (82) léčitelka z M. měla možnost pozorovat ho několik měsíců v začátcích jeho působení z bezprostřední blízkosti a vyjádřila tento povahový rys pár slovy: "[...] byl to opravdu člověk, který Boha miloval." Z této lásky k Bohu rostla v něm na dnešní poměry tak citově chladném čase jeho neobyčejná láska k lidem. Paní Dichtlové nemohlo nikdy ujít, s jakou náklonností byli pomoc hledající u něho přijímáni, zvláště nápadná byla tato náklonnost ve vztahu k dětem. Ty miloval vřele, paní Dichtlová byla sama svědkem několika spontánních vyléčení. Inge Thiedová z F. mi o něm vyprávěla podobně. Měla roky kontakt k Bruno Groeningovi a tvrdí, že z něho vycházelo něco, co u žádného jiného člověka ještě nikdy nezažila. Dá se to jen těžko popsat, snad to byla ta přemíra lásky a jeho hluboký soucit především s nemocnými, co z něj tak silně vyzařovalo. Tuto lásku, kterou vyzařoval, přijímal člověk zcela nevědomky, člověk totiž nemohl jinak než ho mít rád.

"Byla to ale", pokračuje dále, "zcela jiná láska než je ta mezi mužem a ženou. Člověk ji mohl označit jako láska duší." A hned nato dodává: "Je to pocit, který vniká až do největší hloubky duše a zprostředkovává pocit největšího štěstí, pocit hlubokého bezpečí, který se slovy popsat nedá. Tento zvláštní pocit lásky jsem v přítomnosti Bruna Groeninga neprožívala jen já sama, ale také ostatní lidé, ať už to byly ženy nebo muži." Podobně se o něm vyjadřovali i Christa a Werner Hasseovi z S. Rovněž oni popisovali ten silný pocit lásky, pohody a síly, který pociťovali vždy, když byli v přítomnosti Bruna Groeninga při jeho častých návštěvách u nich doma. Vycházelo z něj něco zářivého. Pozorovali také, že i když se stalo, že byl u nich několik dní, nebývali nikdy unaveni, přestože měli jen málo příležitosti dobře se vyspat. Bylo také udivující, že se nedostavoval při těchto návštěvách ani pocit hladu." Také Christa Pohlová (55) z G. označuje tuto lásku, kterou nejen ona, ale i ostatní v přítomnosti Bruna Groeninga pociťují, jako lásku duše. Na přednáškách ve společenství ve Springe, které navštěvovala, mluvíval Bruno Groening velmi často o lásce k lidem, rostlinám a zvířatům. Paní Pohlová nabyla dojmu, že láska pro něho byla to ze všeho nejdůležitější. Během přednášek pociťovala klid, mír a pohodu a zvláštní blahý pocit, který nemůže popsat slovy. "Člověk musí tyto pocity sám na sobě prožít, aby byl schopen ěco tak nepopsatelného vůbec kdy pochopit.", říká paní Pohlová.

Lidé, kteří byli za života Bruna Groeninga s ním delší dobu ve spojení a měli možnost ho jako člověka blíže poznat, mluví o něm, jak jsem se o tom osobně přesvědčil, s netajenou úctou, ať je to v Husumu, Hamelnu nebo Herfordu, v Mnichově, u Bodamského jezera nebo na jiném místě Německa nebo Rakouska. Ve výpovědích svědků nalézáme stále znovu zmínky o tom, že na něm bylo něco tak zvláštního, tento pocit se nedá blíže popsat ani zdůvodnit. Vedle těchto již zmíněných jevů bylo mluveno o pocitu světla či mocné síly, které jakoby z něj vystupovaly, jiní zase popisovali pocity nevysvětlitelného blaha, pociťovali neobyčejnou lehkost a radost, když byli v jeho společnosti.

"Nejsem nic jiného než obyčejný, přirozený člověk" Úzké spojení s přírodou nebylo charakteristické jen pro jeho dětství, nýbrž ho provázelo po celý život. Moře a hory ho přitahovaly magickou silou, velmi často sedával dlouhé hodiny bez pohnutí a nechal se unášet svými dojmy. Rostlinám a zvířectvu byl tak hluboce nakloněn, že nepřenesl přes srdce, kdyby si měl utrhnout nějaký květ. Choval v sobě tu pradávnou, hlubokou úctu ke každé formě života, což vyplynulo i z výpovědí jiných současníků, protože v každé cítil lásku Boží. Nebyl příznivcem rituálů a okázalostí, jeho chování nebylo přehnané, vyplývalo z jeho přirozené povahy. Až do dospělosti si uchoval některé charakteristické znaky dítěte, které se projevily v jeho nekomplikovaném, velmi otevřeném způsobu jednání a jeho výrazné schopnosti bezvýhradně důvěřovat.

Jednou k tomu Bruno Groening řekl: "Jsem a zůstanu dítětem [...], nebudu se měnit, ne, a vy všichni si o tom můžete myslit, co chcete. Jsem a zůstanu dítě, jsem jen dítko Boží, nic víc. Nic si nenamlouvám, ne, nejsem ani zbabělý, když opakuji stale znovu, jsem jen dítě. Spousta lidí není více dítětem, protože jsou dospělí."

Zrovna jako dítě, byl i on schopen těšit se z těch nejjednodušších darů života. Např. mu mohl člověk udělat velkou radost tím, že mu nabídl bramborovou polévku, kterou neobyčejně rád jedl. Při styku s ním neměl člověk nikdy ten dojem, že jedná s člověkem světu vzdáleným, spíš naopak, člověk se s ním mohl bavit nenuceně o všem možném zrovna tak, jako s každým jiným. Přitom měl rád humor a rád se od srdce smál, i když byl jinak spíše člověk vážný a mlčenlivý.
Bruno Groening pokračoval ještě často po svých projevech se svými přáteli v soukromých rozhovorech v užším kruhu. Přítomní se tak jeho slovem dovídali ještě více o existenci Boží říše (onoho světa) a mnohý zde našel i odpověď na své otázky o Bohu a o tajích života. Tato přátelská posezení se protáhla mnohdy až do časných ranních hodin.
Christa Pohlová byla několikrát ve Springe přítomna takovým rozhovorům až do ranních hodin a vylíčila jednu událost, která se přihodila na závěr jednoho takového večera: Společnost se tehdy loučila až v 6 hodin ráno. Hned nato musela jet paní Pohlová do Hannoveru do zaměstnání. Při loučení ji Bruno Groening řekl, aby si nedělala žádné starosti a jela do práce ve vší pohodě. Ujistil ji, že tento den bez problému přežije. Do 15 hodin tomu také tak bylo. Pak ji ale přepadla silná únava. Ve svých myšlenkách se vrátila k Bruno Groeningovi a upomněla ho na jeho slib. Najednou se jakoby probrala a byla úplně čilá. Po skončení pracovní doby jela znovu do Springe a byla Brunem Groeningem srdečně přivítána. Ještě než stačila sama něco říci, poznamenal se smíchem on: "No, jak to bylo dnes odpoledne ve tři hodiny?" Očividně mu bylo známo vše, na co ona ve vzdáleném Hannoveru v danou hodinu myslela.

Jiná současnice, která udržovala kontakt s Brunem Groeningem po mnoho let, mi vyprávěla další osobní zážitek: "Při jednom společném pobytu s panem Groeningem u pana Loye v rakouském Klagenfurtu se téhož večera dostavil ještě jeden manželský pár S. Bruno Groening znal tu paní, ale její manžel mu znám nebyl. Po určité době se Bruno Groening počal intenzívně bavit o lodích. Rozhovor šel tímto směrem stále více do detailů. Bruno Groening s ním mluvil jako jeden, který se v tomto oboru dokonale vyzná. Po nějakém čase řekl pan S. zcela udiven: 'Pane Groeningu, to jsou přece ale podrobnosti, které vy nemůžete vůbec vědět!' Pan Groening se usmál a odvětil s humorem: 'No jo, jsem zkrátka starý mořský vlk!' Panu S. bylo jasné, že jeho vědomosti musí mít kořeny ve vyšší moci, jinak to není možné, jak sám řekl. Pan S. byl specialista na stavbu lodí a zaujímal během války jedno velmi důležité vedoucí místo v tomto oboru, což Bruno Groening v žádném případě nemohl vědět. Byl přímo otřesen zjištěním, že Brunu Groeningovi jsou známy i věci, které byly služebním tajemstvím a které byly panu S. přístupny jen s ohledem na jeho vysokou funkci." Něco podobného se událo i rodině Weberově v Essenu, když Bruno Groening začal mluvit s jedním přítomným reportérem o vývoji a konstrukci letadel. Po určité době se tento reportér ptal, odkud má Bruno Groening takové vědomosti. Nikdo nevěděl, že tento reportér měl za války vysokou pozici při luftwaffe a v tomto oboru se přirozeně výborně vyznal.

Käthe Tamsová z B. popisovala jeden opravdu nezvyklý příběh, který se dověděla od pana Loye. Pan Loy s ním byl jednou venku na procházce a během jejich společného rozhovoru se stalo, že Bruno Groening najednou zmizel. Pan Loy ho nemohl při nejlepší vůli nalézt. Po pěti minutách stál Bruno Groening vedle něj a otázal se jen: "Ach, měl jste snad obavy, že jsem utekl?" Pan Loy nebyl schopen jediného slova, nemohl totiž vůbec pochopit, jak se může člověk stát jen tak, z ničeho nic, neviditelným. Vzpomíná si ještě na jednu událost. Bruno Groening byl velmi úzce spřátelen s panem Preulem. Jednoho dne si spolu vyrazili na výlet. Během jízdy si položil Bruno Groening hlavu na volant, vypadalo to, jako by chtěl spát. Tak to zůstalo několik minut. Auto však jelo dále, aniž by sjelo z cesty. Pan Preusel zneklidněl a když to Bruno Groening zpozoroval, obrátil se k němu a ptal se ho, jestli si myslí, že by auto mohlo narazit do nějaké překážky a uvést je tak oba v nebezpečí. Pan Preul přiznal, že měl strach. Bruno Groening k tomu jen poznamenal: "Ale ne, umím přece řídit.: Grete Häusler z Hennefu / Sieg, která znala Bruna Groeninga od dob svého vyléčení v roce 1950, popisuje následující událost: Byla s panem Petzem a s manželi Bavayovými z Rosenheimu na návštěvě u pana Groeninga v Augsburgu. Pozdě v noci chtěli jet zpátky, bohužel však zjistili, že na jejich autě nefunguje zpáteční světlo. Pan Petz vše prohlídl, ale závadu nemohl najít. Prosil o pomoc Bruna Groeninga. Namísto toho, aby začal závadu hledat, postavil se Bruno Groening s rukama založenýma za zády před otevřenou kapotu a díval se dovnitř. V tomto okamžiku se rozsvítilo i zpětné světlo jejich auta.

V knize "Zažít uzdravení je pravdou" popisuje Grete Häuslerová ještě jednu událost. Dne 25. května 1952 hovořil Bruno Groening u ní v domě před několika zdraví hledajícími, mezi nimiž byla i 73 letá paní Kulleová, která trpěla těžkou srdeční chorobou a hned toho večera se jí dostalo uzdravení. Z ničeho nic byla schopná vykonávat cviky, které byly pro ni předtím kvůli její nemoci zcela vyloučeny.

Grete Häuslerová líčí tuto příhodu takto: "Musela ta cvičení opakovat a byla radostí celá bez sebe. Nikdy by nevěřila, že se jí něco takového v životě ještě podaří. Zářila štěstím. Pan Groening řekl láskyplně: 'To se bude váš syn těšit, že jste opět zdravá!' Ale ona odvětila jakoby na obranu: 'Pane Groeningu, nemám žádného syna!' A já jsem si v duchu pomyslela: 'No tak vidíš, nemůžeš přece jenom vědět všechno. Teď ses ztrapnil.' Pan Groening si byl ale jist a zeptal se znovu: 'A ani jste žádného neměla?' 'Ale ano,' odvětila paní Kulleová, 'ale před třiceti lety. Zemřel jako kojenec.' 'Takže přece syn!' řekl Bruno Groening lichotně.'On to vše vidí a má z toho radost. Dnes je jen trochu jinak oblečen.' "To vše se přihodilo jen tak, jakoby se nic nedělo, bez nějakého závoje velkého tajemství. Se svými schopnostmi, které byly normálnímu člověku těžko uvěřitelné, zacházel Bruno Groening zcela přirozeně. Byly pro něj tak normální, jako všechna jeho léčení a jiné, pro ostatní lidi zcela neobvyklé příhody, žádné zázraky, byly jen výrazem stavu hlubokého spojení s přírodou, tzn. hlubokého spojení s Bohem. Z tohoto úhlu vzato, není těžko porozumět jeho opětovným tvrzením: "Nejsem nic jiného, než zcela přirozený, obyčejný člověk a takovým i zůstanu."Přirozenost a nenucenost pro něho tak charakteristická, byla i vlastní všem jeho projevům. Jeho příprava na ně spočívala v tom, že se vzdálil a zahloubal se sám do sebe. Nikdy si nedělal písemné přípravy. Slova k jeho projevům mu přicházela sama od sebe. Jeho způsob mluvy byl zcela neobvyklý. Často se přerušil, aby se obrátil na některé z přítomných a kladl jim otázky. Přitom s nimi začal krátký rozhovor. Mnohdy vkládal do svých projevů vsuvky, které očividně nebyly částí projevu, protože do něj vůbec nezapadaly, i když měly svůj smysl: byly totiž odpovědí na otázky, které si ten či onen posluchač v duchu kladl. Současnice Christa Pohlová to mohla potvrdit. Vzpomíná si na to, co neprožila jen jednou. Spontánně jí Bruno Groening odpovídal na otázky, kterými se v duchu zabývala. Tyto věty, jimiž jí odpovídal, nedávaly souvislost s jeho projevem a byly pro ostatní nepochopitelné. Sama pojednou během jednoho jeho projevu poznala, kdo před ní stojí v osobě Bruna Groeninga a sotva jí tato myšlenka bleskla hlavou, přerušil svou řeč, obrátil se k ní a řekl: "To, co vám teď přišlo na mysl, si ponechte prosím jen pro sebe."

Cizí mu byla i veškerá dogmatika. Nikdy se nestalo, že by někomu jakýmkoliv způsobem něco zakazoval. Svou úlohu viděl právě v tom udělovat jen rady, nazýval je svými životními moudrostmi. Nikdy neřekl, že ten nebo onen něco musí a byl na hony vzdálen tomu, aby něco zakazoval. Christa a Werner Hasseovi si toho všimli při jedné návštěvě u Bruna Groeninga někdy kolem vánoc. Byli k němu pozváni zrovna tak, jako někteří další lidé. Postřehli, že někteří z hostů pijí bowli. Přestože byl Bruno Groening zapřisáhlým nepřítelem alkoholu, nezakázal jeho požívání dokonce ani při takové příležitosti. ...